Povídka: Předsevzetí

...a tak se celý rozlámaný vzbudil. Nový den. Zase nový den. K snídani si dal pouze jogurt. Měl na něj zrovna chuť. Nebo spíše neměl chuť si udělat něco složitějšího, delšího na přípravu. Odešel z bytu a spěchal do práce. Přicházel většinou včas, ale dnes měl až příliš velké zpoždění. Netušil, že právě ono zpoždění zapříčiní start jeho odpoledních myšlenek.
Pracoval v kanceláři. Nějaké papírování a občas zvedl telefonát. Stereotyp, který ho ale překvapivě naplňoval uspokojením. Přesto ale byly dny, jako tento, kdy nad vším začal přemýšlet. A hlavně pak nad životem. Svým životem. V těch chvílích byl za svojí stereotypní práci obzvlášť rád, jelikož jí nemusel věnovat takovou pozornost.
Neměl nikoho blízkého. Jeho přátelé, pokud se tak dali ještě nazvat, ho již delší dobu nekontaktovali a on neměl potřebu se s nimi znovu vidět. Přítelkyni měl. Byl žárlivý, ač to o sobě nikdy předtím netušil. Byl s ní tak šťastný. Tak moc šťastný. Chtěl s ní být napořád. Bál se ztráty tak dlouho, až ho onen strach ze ztráty o ní připravil. Neměl téměř nikoho blízkého.
Žil osamocený život, bez vzrušení a bez plánů. Vždy chtěl něco zažít. Podělit se s druhým člověkem. Ale nikdy nenašel odvahu něco zkusit. Trápil se maličkostma, které mu nedovolili vzlétnout. A asi proto ten den místo oběda, na který chodil sám - i když k smrti nesnášel obědvat o samotě, se šel do parku na lavičku jen tak posadit.
Díval se na běhající děti. Na ženy s pejsky na vodítku. Na skupinu kamarádu, házející si s frisbee. Dokonce v dáli zahlédl partu mladých lidí, kteří na trávníku cvičili - snad jógu? Nevěděl. A když se tak rozhlížel okolo sebe, zjistil, že on sám nikde není. Sedí sice na lavičce, ale ve skutečnosti tam nepatří. Všichni se baví, jen on se bojí každého dne. Každý má přátele, koníčky, zájmy, jen on je mimo to všechno. Pocit, který míval v davu lidí. Sice je součástí davu, ale je vlastně úplně sám.
'Dám si předsevzetí!' ozvalo se mu v hlavě. Nikdy totiž nedodržel co si usmyslel. Vždy se pro něco nadchnul, ale za krátký moment vášeň pro věc opadla a ona věc zůstala nedokončená.
'A tentokrát ho dodržím!!' ubezpečoval se o svém rozhodnutí. A přesvědčoval se, že ho opravdu dodrží.
Musíte pochopit, že se svým životem nebyl vůbec spokojen. Uvědomoval si to každý den. A jediný člověk, komu to dával za vinu, byl on sám. Byl nespokojen sám se sebou.
Ještě jednou se rozhlédl kolem sebe. Chce být jako oni. Normální. Nic víc. 'Do roka se stanu normálním, budu mít koníčky, chodit s přáteli ven a možná si najdu i přítelkyni.' Bylo to odvážné předsevzetí, ale musel ho splnit. Pokud by ho nesplnil, neměl by už (jak si to sám namluvil a vyložil) chuť žít. Ztratil by vůli cokoli dělat. Nechtěl by už dál žít.

Celý rok chodil do práce, zvedal telefonáty a občas vyřídil nějaké papírování. Usmíval se na lidi u oběda, snažil se více zapadnout. Občas prohodil s někým pár slov, ale stále si připadal jako duch. Jako opuštěný pes o kterého nikdo nemá zájem. Na vztah se ženou ani nepomyslel. Začal chodit plavat, lézt na zeď a v parku si občas zaběhal. Nebavilo ho to. Samotnému to nešlo a neměl motivaci k lepším výkonům. Neměl nikoho komu se mohl pochlubit... Stále.

Tentokrát vstal včas. Klidným krokem šel do práce. Jako obvykle vyřídil pár telefonátů, vyplnil nějaké smlouvy, ale místo oběda šel snad ještě pevnějším krokem do parku. Hlavu měl bez myšlenek. Posadil se na lavičku a rozhlédl se. Pohled rok starý se nezměnil. Dál seděl a věděl, že stále do onoho obrazu nezapadá, ať se snaží jak chce. Věděl, že je konec. Nezvládl to. Ale také věděl, že nezvládne ani dodržet slib, který si dal pokud nedodrží předsevzetí.
A právě proto, že nic v životě nedokázal, nic nedokončil - právě proto odešel z parku a sedl si do svého malého auta v garážích. Představa, že poslední věc, kterou chce udělat, nezvládne, ho začala ničit. Nastartoval. Vjel na ulici a zamířil ven z města. Okolo města byla krásná silnice. Rád tudy jezdil jen tak se kochat výhledem na západ slunce nad mořem, který se blískal od vysokých budov města. Ale nechtěl tu dlouho zůstat, chtěl se vrátit. Zpět vedla také dálnice, na kterou zamířil. Najednou mu bylo krásně. Byl volný. Nic ho netrápilo a svým způsobem byl šťastný. Vše bylo tak lehké a jednoduché. Projížděl okolo ostaních aut a cítil svobodu. Už dočista zapomněl jaký je to pocit. Svým autem letěl rychlostí zvuku. Najednou mu záře slunce, vítr, krajina okolo připomněla, že chce žít! Chce opravdu žít a užívat si maličkostí. Těch, které si normální lidi nevšimnou. Už nechtěl být normální, chtěl být sám sebou. Byl o tom přesvědčen.

Mladý kluk se rozešel se svojí dívkou, musel si na protest dojít koupit cigarety. Prodavačka v trafice mu prodala krabičku. Za tři hodiny byla ona značka cigaret v trafice vyprodána a tak si jeden pán nemohl dopřát svojí oblíbenou chuť. Koupil si jinou, ale chvíle, kterou věnoval rozmýšlení kterou značku koupit, zapříčinila, že nasedl do auta o pár sekund později a na první křižovatce stál na červenou. Najel o několik minut později na dálnici a zapálil si první cigaretu. Díky zdržení chvátal do práce a všechny předjížděl. Neohleduplně, za doprovodu klaksonu, předjel řidiče-začátečníka, který se lekl a zmateně začal brzdit. Zezadu do něj narazilo auto, které nestačilo zareagovat na brzdění a náhle se stala hromadná dopravní nehoda. Přijela policie a začala se tvořit kolona aut.

Všiml si stojících aut až příliš pozdě. Noha na brzdě a volant stočený prudce doprava. Svodidla. Sráz. Tma.
Byl v bezvědomí. Lékaři ho odvezli včas do nemocnice, kde podstoupil operaci. Dali ho na lůžko. Vyšetření prokázalo těžké pohmoždění mozku. Byl v kómatu. Vyčkávali...

...a tak se celý rozlámaný vzbudil. Nový den. Zase nový den. K snídani si dal pouze jogurt. Měl na něj zrovna chuť. Nebo spíše neměl chuť si udělat něco složitějšího, delšího na přípravu. Odešel z bytu a spěchal do práce. Přicházel většinou včas, ale dnes měl až příliš velké zpoždění..

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!