Stop hladu! Přestaňte jíst!

No toho nadpisu si nevšímejte. Musíte přestat jíst! Hned! Bylo mi řečeno, že tento blog, už není tím, čím býval. Řekl mi to jeden velice blízký přítel (já) a ten má vždycky pravdu. Též je pravda, že tento týden tu vyrostlo článků jak hub po deštivém lese. Je to tím, že každý den se něco děje. Každý den jeden (minimálně) zvrat. Je to tou zimou a Vánoci. Z jedné strany se na mě valí povinnosti, které musím udělat, z druhé zábava, která mi mizí skrz prsty, a ze třetí strany je to ta strana o které se nesluší na blogu hovořit. Ale moc bych rád.

Každopádně teď jsem opravdu šťastný. Může za to hudba, kterou tu teď poslouchám (Blink 182, SUM 41, a v neposlední řadě Linkin Park). Může za to úklid pokoje, a může za to jeden chat, který mi náladu zlepšil (a předtím jeden, který mi ji zhoršil). Poslední dni je to fakt hrozný (pocit nejistoty, ale hezké nejistoty, kdy nevíte, jestli to bude dobré nebo ne - a pak se to otočí na to špatné) a to tu teď nastalo. Ale už je to v pohodě. No není, ale o tom to dnes není.

Dnes je to o přejídání. Za pár minut už nebudete moci jíst. Nikdo z vás. Prostě ne. Jinak neuvidíte prase! Jak by řekl Smradůpán: "Šmajdalfe, uvidíš zlatéé prase!" A tak se stane. Nejezte, nebo jezte, ale ať vás u toho nikdo nevidí a večer uvidíte zlaté prasátko! Věřte, nevěřte. Já ho vidím pokaždé. Jednou jsem to měl o fous, to když jsem jedl den před štedrým dnem a skoro jsem přetáhl půlnoc.

Takže přestante jíst právě.... před chvílí. A držim palce ať vidíte dnes zlaté prasátko.

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Jeden pocit...

Chci toho moc,
chci toho málo,
chci aby sníh napadl
a nikdy nepřišlo jaro.

Chci i něco víc,
chci i něco míň,
chci někoho mít
a vše znova prožít.

Chci se vrátit,
chci zas snít,
chci se vrátit
a vše napravit.

Chci jen to, co se nikde nekoupí,
chci jen to, na co si každý potrpí,
sic ten pocit je všude kolem,
tak strach... ten nás sráží do kolen.

Nechci toho moc,
spíše jen málo,
chci jen to
aby už zase bylo ráno.
Chci jen to
aby to už skončilo.

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

A tak o tom jen napíšu...

...protože to nemůžu vyřešit.


Už dobře znáááám, to tiché hřmění...


Krásné Vánoce. Nechť jsou tyto Vánoce pro Vás ty nejhezčí, které jste kdy prožili. Nechť máte krásný štědrý den, voňavou večeři, a bohatou nadílku. Nechť jste s těmi které máte nejraději. Nechť jsou všichni na sebe milí a upřímní, alespoň na ty Vánoce. Nechť jsou tyto Vánoce pro Vás ten nejkrásnější den v roce. Nechť se Vám splní vše, po čem toužíte, po kom toužíte, co si přejete a na co myslíte od rána do večera. Zkrátka ať se máte krásně a ať jste šťastni.


...kdy zrcadlením se vrací to co ztrácím... co ztrácííím!

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

To bude to počasí.. Jsou přeci Vánoce a nikdo nesmí být sám!

Jsou tu po roce opět Vánoce. Klid, mír, pohoda. Rok minulý (odkaz) byl podobný tomu letošnímu. Vánoce bez sněhu. Hektické. Tak proč to rozebírat, když je to každý rok stejné. Třeba právě pak se to změní. Přestat věci řešit. Resp. řešit je, ale ne tak moc a ne tak často. Nechat občas věcem volný průběh. Zkusili jste to někdy?

Tyto Vánoce budou v něčem ale stejně jiné. A proč to sem proboha nemůžu napsat?! (ta Ox měla pravdu.. je to tu veřejný až až. btw. Ahoj, tvůj blog mi chybí :( ) A v poslední době (asi tak cca 1 týden dozadu) mám ze všeho smýšené pocity. Jak mi bylo řečeno. "Když se něco sere, tak ať je to pořádně!"

Nevim co mám dělat. Jak se v určitých chvílích zachovat. Co říct a co si nechat pro sebe. Jestli to jeden dotyčn člověk myslí tak, či tak. V jednu chvílí mi to připadá, že vím, co myslí, ale záhy se to změní. Nebo spíš se to nezmění, jen nikdo z nás neví jak dál a to vede k tomu, že se to pokazí. A to není jediné co se kazí. To počasí... Ale řešit to nebudu. Raději o tom napíšu.

Chci říct, všem, každému, resp jen pár lidem, vlastně se ten počet lidí dá spočítat na prstech jedné ruce bez pár prstů, co si myslím. Chci říct vše. Udělat vše a vědět, že to bude správné. Ale to nevím a jsou chvíle kdy se bojim a nechci to vědět.

A něco nakonec? Chci aby celý tento text pochopili všichni a zároveň nikdo. Jedna moje přítelkyně (jako kamarádka, víte jak.) se mě zeptala, jestli jsem o ní již něco nenapsal?...

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Něco se změnilo! Ale asi jen chyba v Matrixu

Jestli vám občas připadá, že se lidé okolo vás mění a vy si myslíte, že jsou to lidé okolo vás, kteří se mění, tak vás možná vyvedu z omylu a nebo mi zasadíte ránu do čela a vyvrátíte mi moji skromnou teorii.

Podle Fraudhaufera, psychologa Kyberpunkového původu, se mění člověk, jeho osobnost a my to pak hodnotíme jako že ten dotyčný se změnil. Já ovšem si myslím něco jiného.

Člověk se chová tak jak se chovají lidé se kterými se stýká, se kterými přichází do styku, je ovlivněn předměty, médii, ale hlavně lidmi. Rodinou v první linii a ihned v druhé stojí přátelé, kolegové, spolužáci. Parta. Lidé dokážou člověka změnit k nepoznání. Změnit zevnitř. Změní se chování vystupování, jednání, mluva. A my pak máme pocit, jako by se člověk změnil. Radikálně, protože malých změn si všímáme, ale lehce si na ně zvykáme.

A abych se dostal k mé teorii. Podle mého se nemění člověk jako takový. Ale jeho pohled na ostatní. Vezmeme si například vysokou školu. Mladý člověk tam přijde a musí se přizpůsobit. Svým způsobem se musí přetvářet. Musí mít ostrá ramena a musí mít respekt. Každý je tam sám za sebe. Oko za oko. Zub za zlatý zub. A tento mladý člověk se poté změní. Jeho pohled na svět se změní. Na lidi okolo něj. Třeba se začne chovat jinak. Ale může říct o někom že se změnil. Vidí ho totiž už jinak. Má například nové přátele a ti ji ovlivní, ať chce nebo ne. A to co například najde u nich, tak hledá i u ostatních. Pomalu, ale jistě se v tom začínám zamotávat. Snad trošku chápete, co tím chci říct. To je problém géniů - vše mají v hlavě ale nedokáží to interpretovat. (nebo to je též problém lidí se zhoršenou slovní zásobou)

Dnes takové krátké zamyšlení. Nebudu se k tomu vracet. Jen toto mě napadlo a má to malou souvislost se situací v našem kraji. A nebudeme si zhoršovat náladu, když za pár dní tu máme Vánoce! A sníh pořád nikde. To počasí se změnilo :)

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

I rub má svůj líc

Dvě strany mince, dvě tváře atd atd. Moudrá věta praví, že máme čtyři tváře. Tu, kterou chceme ukazovat, tu kterou ukazujeme, tu kterou vidí ostatní a nakonec tu, kterou máme doopravdy. Každý se přetvařuje. Někdo když je v ouzkých začne se smát, zakrývá svji bezmoc, nebo beznaděj za smích, někdo nechce aby někdo někde při něčem poznal jeho nějaké vlastnosti a tak se přetváří co to dá. Zdá se, že až s odstupem času zjistíme, na čem doopravdy jsme. Jestli ten či tamten je skutečně ten či tamten, jakého jsme znali dříve, jestli už náhodou nezahodil svůj plášť a již se cítí "jako doma" a proto se začne chovat, pro něj, přirozeně a odkrývat tak své pravé já. Až s odstupem času, kdy ho pozorujeme, nevědomky, a vidíme ty nepatrné změny. Je to i tím, že se nám člověk více otevře. Často se nejprve stává, že do toho člověka nikdo nikdy nevidí, že je uzavřený a sám pro sebe, ale najednou zjistíme, že je úplně jiný, než když jsme ho poznali. Že je lepší - pro nás (nemusí se ta změna líbit někomu jinému, který by toho člověka chtěl mít tak jako za starých časů).

Jsou lidé, kteří toto dokáží ovládat. Dokáží se kontrolovat aby na sebe nic neprozradili, aby nechali mluvit druhé a sami se dokázali poučit. Věčně jsou zamyšlení a vypadají důležitě. Ví co, kdy a kde říct. Ale o tom to dnes není.

Zkrátka chce to čas. A najednou vidíte osobu, jak se váš vztah "prohlubuje", jak si k sobě dovolíte víc a víc. A pořád to jste vy a pořád ten dotyčný. Na osobu máte jeden názor, i když ne zrovna ucelený, ale je to kladný názor. Jste fascinování, okouzleni, nedokážete si představit, že by to mohlo být jinak. A pak... zaslechnete jiný názor. Zcela ucelený a konkrétní. Začnete nad tím přemýšlet a začnou vám docházet jisté souvislosti. Ten názor je spíše záporný, ale vy jste pro všechny stromy nemohli najít les. A najednou vám někdo dal část mapy a vy se začnete pomalu orientovat ve tmě.

Ale chce to čas. Nic neunáhlit. Protože vše má své dvě strany a vše není jen černé a bíle, ale existují i barvy, odstíny, světlost a tmavost, jemnost a hrubost a nakonec, nikdo není dokonalí.

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Hledám, ale stále nic

Hledám, ale nenacházím.
Hledám a když najdu, tak přeci jen...
Hledám, ale pozbývá to smysl.
Hledám i když je noc nebo den.
A když najdu, jako kdybych nenašel.
Asi přestanu, třeba někdo jiný hledá.
Třeba najde.
Přestávám.
Ale stále hledám.
Přestávám.
Smysl toho neznám.

A tak hledám a stále... (viz. název článku)

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Sněhová polemika nad možnostmi skříně

Je na čase to tu zase trošku nakopnout! Vše se zase mění. Lidé se mění, a to dost. A nebo jsou stále stejní, ale náš pohled na ně se liší. Ale o tom to dnes neni. Jen se vrátím k těm změnám. Dnes začalo konečně opravdu pořádně sněžit! Je to krása. Ale o tom to dnes také není. Zajel jsem si na místní letiště a povím vám, je to nářez. Sranda to je, ale jen na letišti. Nikde jinde bych to nezkoušel. Ale... o tom to dnes také opravdu není.

Je na čase to tu nakopnout. Tohle je můj výtvor pár let starý, kvalitní rozbor skříně. Snad se vám bude líbit.

Skříň
Autor: Hervíř Petr

      Pro většinu z nás je skříň věc, kterou denně využíváme. Ukládáme si zde knížky, oblečení, knížky a jiné věci včetně oblečení. Ale jsou mezi námi i tací, kteří ještě nikdy v životě neviděli a nevyužívali rozmanité možnosti skříně. A právě pro ně je tu odborný popis skříně.
      Skříň může být tvořena z různých materiálů, ale nejčastěji je to dřevo. Musí být velmi pevné, aby při první větší zátěži, která je vyvolána zemskou přitažlivostí a nějakým předmětem, nejčastěji to je kniha, oblečení a nebo kniha, neprasklo. Skříň je sestavena z několika desek většinou obdélníkového tvaru, které mohou být vysoké i dva metry (občas dokonce i tři metry). Vždy platí pravidlo „vyšší zdi“, kdy zeď a následný strop by měly být vyšší než výška skříně. Obyčejná skříň má obvykle tvar kvádru, ale existují i skříně tvaru krychle. Velice důležitou, ale zanedbávanou, částí skříně je stabilita. Desky musí být velmi pevně přibity, aby nedošlo k rozpadu skříně a k následnému vysypání knih, oblečení a všeho ostatního.
      První věc, které si na skříni všimnete, jsou chlopně (v různých publikacích pod výrazem: dveře), které jsou ke skříni připoutány pomocí kloubů (tzv. panty). Počet dveří může být od jedné do X (přičemž „X“ je konečný počet dveří). Dveře se otevírají většinou ven, dovnitř se otevírají málokdy, buď byla skříň za tímto účelem vyrobena, nebo se panty omylem našroubovaly obráceně. Dveře slouží k uzavření skříně a také proto, aby ze skříně nevypadalo to, co jsme tam dali. Dveře jsou odvykle ze dřeva, ale bývají i ze skla. Uvnitř skříně jsou ještě police, které jsou také ze dřeva popřípadě z jiného materiálu a bývají přibity ke stěnám skříně. Poslední věc, která skříň dělá skříní jsou zásuvky, lidově řečeno šuplíky. Ty překvapivě slouží k úschově nejrůznějších věcí (knihy, oblečení, knihy a podobně). A nebo jako postýlka pro miminka.
      Skříň je zázrak techniky a obrazem veškeré dovednosti člověka. Vždyť co jiného nám poskytuje tolik možností, jako právě skříň! Až fascinující je představa, kolik hlav se muselo dát dohromady aby vzniklo něco takového. A proto vzdejme holt skříním, skříním minulým, dnešním i budoucím, neboť jen ony budou navždy s námi.

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Už přes rok s Vámi!! + Bonus

Je tomu už opravdu rok, co jsem začal psát tento zápisník. Je to až neuvěřitelné. Ale nebudu se tu rozplývat nad rychlostí času, nýbrž bych shrnul co se tu vlastně dělo, jaké byly změny, návštěvy a vlastně vývoj této skromné stránky.

• 21.říjen 2008 - tento den se zapíše do historie jako den, který se navždy zapsal do historie!


• Má prvotní myšlenka, jakým směrem se bude zápisník ubírat, byl jasný. Aby to mělo hlavu a patu - no to moc ne. Aby to bylo částečně ftipné - Jo, určitě. Psát o tom co s děje okolo mě - vlastně taky.


• Proč jsem vlastně začal psát? Může za to BrokenAngel, který si psal svůj blog a mě se zachtělo dělat něco podobného.


• Psal jsem opravdu vše co mě napadlo. Ale zvláštní je, že když si ty starší články čtu, tak se u nich směji, jako kdybych je viděl poprvé - člověk na to postupně zapomene.


• Postupem času jsem začal psát trochu "smysluplněji a aby to mělo už nějakou myšlenku.


• Když to ale čtu, tak jsme psal dost hrubě. Nemyslím teď hrubki/y, ale hrubou formou. Za to se chci apologizovat


• Psal jsem asi o všem, co se zrovna dělo.


• Pak jsem se snažil vložit do toho nějakou myšlenku, ale ne vždy se to podařilo.


• Začal jsem vkládat různé povídky, slohy a tak. Ale ne často, aby se z toho nestala sbírka slohů a věcí ze školy.


• Bohužel jsem poslední dobou sklouzl do stereotypu a psal nesmysly, jeden za druhým. Bylo to dáno tím, co se dělo okolo mě a já jen potřeboval napsat pár vět. Díky tomu jsem asi také přišel o pár čtenářů, ale snad se vrátí.


• No a teď začíná nová etapa.

Design

• Design stránek nejprve nebyl nic světoborného. Ale jelikož na designu stojí a padá web a návštěvnost, tak jsem tomuto tématu musel nějaký čas věnovat.


• Pozadí webu bylo fádní a neoriginální, ale já našel jedno krásné pozadí a to jsem "ukradl".


• Dále jsem upravoval levé menu, kde postupem času utvářelo docela dobré klima. Nové menu jsou například "Vyhledávání" nebo "Autor jinde".


• "Archiv zápisníku" jsem přesunul na konec stránky, protože podle mého to není tak žádané a zbytečně by to zabíralo místo v hlavním menu.


• Postupem času jsem změnil krapítek design začátku a konce stránky, kde jsem přidal dva ornamenty.


• Již od začátku na stránce fungují odkazy, kde si můžete přidat tento web na seznam, nebo google. Nebo do oblíbených.


• Kapitolou samu pro sebe je hudba na webu. pro mě je hudba dost důležitá a chtěl jsem ji dát i na web. Nějaký jednoduchý přehrávač, aby si ho mohl čtenář zapnout a aby nerušil. Pár měsíců mi tu jeden fungoval, ale po chvilkovém poblouznění fungovat přestal. Od té doby tu zatím žádný nemám, ale chystá se!


• Též se snažím při každém novém článku změnit podnadpis zápisníku (text, který je pod názvem webu) - tyto popisky naleznete na konci tohoto článku.


• Jedna z poslednch změn se týkala mé "působnosti", protože jsem si založil ještě weblog, na kterém jsem občas aktivní.


• A též se bavím tím, že dělám nečekané věci, například jeden týden jsem kompletně změnil design na něco příšerného, křiklavé barvy, žlutá barva. A podnadpis blogu zněl "Podzimně-letní poblouznění". Až tu na něco podobného narazíte, neděste se. Ono to přejde.

Tak do ufám, že vy, stálí čtenáří, jste se třeba něco nového dozvěděli a odslavujete se mnou toto významné jubileum. A již slíbený bonus a seznam všech podnadpisů, které jsem kdy použil. Užijte si je a Děkuji vám za vaši věrnost :)

Podnadpisy:

-Různé tlachy a myšlenky, které jsou formou i myšlenkou úplně někde jinde, než mají být a jeho autorovi to nedělá moc velké starosti.
-Psáno klávesnicí. Čteno očimami (snad).
-Svoboda Tibetu! Zachraňte Afriku! Velcí brouci útočí! Kupte si zmrzlinu!
-Blog o všem, pro všechny, o všech, o čemkoli a o ničem.
-Ctrl + D usnadňuje a prodlužuje život!
-Pravidelná dávka emocí!
-Pravá od Mattela!
-S novým článkem nový podnadpis! - Tentokrát v HD kvalitě
-Nezakládejte oheň v blízkosti vašeho PC! Web má velmi hořlavé pozadí!
-Nejserióznější blog o křečcích na českém internetu.
-Dobrý den, prsa ven!
-Rock a metal hýbou světem, hip hop nechme malým dětem - nesouhlasím, ale je to hezká říkanka
-"Stará se o mě stará" je češtinářsčský paradox!
-Zápisník všech, kteří... "Ne, to je blbost! Fakt trapný podnadpis! Raději už nic psát nebudu."
-Začíná mi svatý týden... již nic ftipného nebude. Tohle je vážná věc! muhehe
-Právě prožívám svůj první svatý týden... Je to krása.
-Štěstí přeje připraveným... (ale co ti druzí?)
-Kdo pozdě chodí, až se ucho utrhne...
-Kdybyste tak věděli...
-Nový song - přímo pod tímto textem!
-Rok, ve kterém člověk nevyrazí do zoo za brtníkama, je nutno pokládat za ztracený.
-Po delší pauze je tu další nepřekonatelný článek!
-Za každý Váš komentář si můžete další napsat úplně zadarmo
-Čekujte mojí fotogalerii - najdete ji v menu... čmuchejte
-Podzimně-letní poblouznění
-Zpět do normálu
-Psáno podle skutečných událostí, které se nestaly
-Nejserióznější blog o křečcích a návnadách na sumečky na českém internetu.
-Back to basic. Konečně :)
-Už přes rok s VÁMI! Děkuji!

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Pravda je jen jedna...

...a někdy bolí, takže je dobré ji znát?

Každý člověk má okolo sebe pár lidí, kterým věří, kterým se svěřuje, se kterými tráví dost času atd atd... Ti nejbližší (když nepočítám rodinu, která je mnohdy z tohoto kruhu vyškrtnuta úplně). Od nich se čeká, že k vám budou upřímní. Samozřejmě, že vám neřeknou vše, někdy třeba ano, ale podle mého skromného názoru, se vždy najde situace, kdy je lepší trochu zalhat. Ale o tom dnešní slyšení není.

Bavíme se o "situacích", ale tam je občas lhaní pochopitelné a omluvné. Ale co charakter člověka? Co jeho chování? Když člověka poprvé potkáte, poznáváte se a zpočátku nevidíme skoro nic. Jen - a to se stává velice často, až bych řekl pořád - jen přetvářku. Až pokud toho člověka chceme více poznat, trávíme s ním více času, zjišťujeme jaký vlastně je, více se nám "otevírá", zjišťujeme na něm chyby. Nebo ne "chyby" ale něco co nám trochu vadí, ale ten člověk o tom neví. Neuvědomí si to, a je to v pořádku, protože kdyby si to uvědomil, tak se tak přeci nechová.

Když tedy někoho více poznáme, zjistíme, že toto a tamto nám trošku vadí, ale nejsme sobečtí, nehledáme to špatné záměrně. To NE! Jen je to věc (povaha, vlastnost) bez které bysme se u té osoby klidně obešli. Je správné to tomu člověku říct? Když už se znáte opravdu dlouho a hodně jste spolu prožili? Nebo když se znáte jen krátce, ale už se něco rýsuje. Muže ho to velice ranit a dotknout se ho. Třeba s vámi přestane mluvit. Když řeknete pravdu, co si přímo myslíte, neohrozí to snad vaše přátelství? A zároveň si musíte uvědomit, jaké by to bylo, kdyby on, nebo někdo jiný, vám řekl pravdu (a to je velice relativní pojem) o vás. Jestli byste se stáhli do sebe a nenáviděli ho (předpokládám, že by to bylo opravdu tvrdé), nebo byste byli rádi.

Ono totiž zlepšit se, aniž by vás kdokoli "ohodnotil" je prakticky nemožné. Měli bysme sice svoje vzory, ke kterým bysme se snažili přiblížit. Jak oblékánim, tak mluvenim, chuzí, a tak.. Ale to by bylo asi tak vše. Mohli bysme mluvit, jako ti nejtrapnější v celé vesnici, chovat se jako blbci. Když by nám to nikdo neřekl, tak se tak budeme chovat stále. Ale každý se jakž takž naučí tohle ovládat, aby vypadal na první pohled dobře. Vetšinou, ale na pohled druhý, třetí a další už jsou vidět právě nějaké "kazy". A ty se můžou také napravit, ne?

Ale jsme u toho. Promluvit si o tom? Nebo to přehlížet?

Třeba já osobně bych moc rád věděl, co si o mě lidé myslí. Blízcí přátelé. Ale ne věty typu "Jo si fajn" nebo "Jo, si dobrej" nebo "Hmm.. trapák". Ale aby to bylo více do hloubky. Mám rád upřímnost v blízkých řadách, protože jen tak se dokážu zlepšit. A kritiku beru s nadšením, ale ta kritika se musí myslet upřímně.

Ahoj

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Konečně upraveno: "Proč otevírat?"

Oprava článku Proč otevírat.

...


Proč se máme bát oteřít dveře? Není z čeho! Bojíme se zklamání? Nebo hanby? Je pravda, že když se jednou dveře otevřou, tak to co za nimi najdeme se nedá vrátit. Bojíme se snad toho?

Nebo při otevření dveří můžete vidět věci, které neměl nikdo vidět. Možná tam uvidíte věci, které jste pouze VY neměli vidět. Uvidíte věci, kvůli kterým budete litovat dne, kdy jste dveře otevřeli a nahlédli za ně. Najednou se vám tam přestane líbit.

A nebo si to tam zamilujete a bude to váš ráj. Už nebudete chtít bloudit po chodbách a bezmyšlenkovitě otevírat dveře. Nebude se vám chtít jít nikam jinam.

A konečně. Proč si vůbec myslíte, že se ty dveře dají otevřít? Jděte raději dál a s věcmi okolo si nelamte hlavu, oni se časem otevřou sami bez našeho srdceryvného přičinění.


Inspirace: F.Kafka - Ti, kdo běží kolem

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Žádné "pozdě" a už vůbec ne "ale přece"!

Asi jsem to definitivně zapíchl. Nějak se to zase všechno otočilo. Včera jsem byl u kamarádky/přítelkyně/známé/hej počkej (nebo jak byste nazvali dívku/slečku/paní, kterou znáte tak 2 hodiny a normálně si povídáte?) a ta mi četla z ruky zajímavé věci. Jsem nevěřící. Věřím jen v Matrix a v Truman show. Ani na okultismus, šarlatánství, výklady z karet a věštění z koule moc nevěřím. Ale to co mi řekla ylo trochu více do hloubky, a pasovalo to. Samozřejmě, že mohla lecos odtušit z chování těla, mimiky, řeči. Většinou se všem říkají takové "obecné" věty, které sednou a každého a pak má člověk pocit, že (...jen chytá vodopády (Chaozz)) to na něj vše dokonale padne, ale kdyby se tentýž monolog zopakoval na úplně odlišném člověkovavi, tak ten si také řekne "Jééé ono to na mě úplně sedí!".

Ale tohle bylo trochu možná jiné.

Každopádně mi řekla docela dost zajímavých věcí. Třeba už vím, že se nemám sázet, že výher mc nebude. Ale to je asi tak vše, co sem z toho můžu napsat. Ostatní věci se sem už nehodí.

Nějak se to vše zase mění. Už ani nepoužívám obrázky u článků. Už tento zápisník není tak ftipný (snad někdy byl. Když si čtu své stré záznamy, tak se sám divím, co jsem to mohl psát :) ) - vlastně už není ftipný vůbec. Už nehraju WoW na PC. Už chodim na vysokou. Ale pořád................................. (a nemyslim tim nic, co si myslíte :) )

Třeba ty obrázky mě mrzí, ale jsem asi línej. A mrzí mě spousta dalších věcí. A taky jedna "bota", kterou už jsem udělal podruhé a asi to už nepůjde změnit. Takže "Pozdě, ale přece" se asi konat nebude.

Čus mambo!

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Lepší pozdě nežli později, lepší pozdě než vůbec nikdy.

Ne, to opravdu není pokračování jednoho filmu, který jsem ani (asi) neviděl. Tohle je moje pokračování. A než budu pokračovat, tak nesmí být už příliš pozdě.

Znáte takový ten pocit, stav, nutkání, něco udělat, víte, že se to od vás očekává, ale nějak to nejde. Čeká to druhá strana, čekáte to vy, ale nic..?! A víte, že když se to od vás už vlastně čeká a vy nic neuděláte, tak vás to pak bude žrát pořád, ale vy i přesto jen stojíte a mlčíte...

A co když na tom je druhá strana podobně?

Nečekám, že mi můj problém vyřešíte, já sám ho ani nedokážu popsat, tedy dokáži, ale ne na tomto zápisníku. To prostě nejde. Ne.

Lepší pozdě, ale co když už nikdy nic nebude...

"Kurňa!"

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Proč otevírat?

Článek následně upraven - Konečně upraveno: "Proč otevírat?"

...

Proč se máme bát otevírat dveře? Není z čeho! Ale co když je za dveřmi vrah a vy ho vystrašíte. Nebo je tam na vás připravena past. Nebo při otevření dveří můžete vidět věci, které neměl nikdo vidět. Možná tam uvidíte věci, které jste pouze vy neměli vidět. Můžete tam vidět věci, které vám budou nahánět noční můry ve spánku. Můžete se leknout nečekaného. Otevřete dveře a objeví se váš stín, ale co když tam bude stín i někoho jiného o kom nevíte. Co když už tedy otevřete a za dveřmi opravdu někdo bude, co uděláte? Zavřete? Ne... Pustíte ho? Třeba to je zločinec. Možná to je někdo kdo potřebuje vaší pomoc, nebo je to opět léčka. A konečně. Proč si vůbec myslíte, že se ty dveře dají otevřít? Jděte raději dál a s věcmi okolo si nelamte hlavu, oni se časem otevřou sami bez našeho srdceryvného přičinění.

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Vše se nějak mění...

... poslední dobou čím dál více a více. A já už nechci.

I thank you for who you are
I thank you for your every smile
I thank you for every day
I thank you for everything

Thank you, but suddenly...
I am hey hou
and you are Hey Hay
I am sorry, but I must tell you goodbye...

A též si vzpomeňme na starý dobrý citát, slovní hříčku a básničku slepenou s písničkou dohromady...

"Láska a štěstí budiž přáno.. Ať dnešní den skončí nejdřív zítra ráno!"


Info pod čarou, mezi řádky a nad hlavou:
Inspirace sebrána v písni All the same od Sick Puppies

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Tak se vám už musím představit.

Je mi fakt na nic. A tak si prohlížim a kompletuji staré fotky a neroztříděná videa na počítači - mimochodem to doporučuji, najdete dávno zapomenuté vzpomínky, příběhy a situace - a najednou jsem našel jedno video. Video nevalné kvality, zato je natočené od srdce, s láskou a něhou k dobré práci. Psal jsem, že se vám představím. A tady tedy jsem:



Trvalý odkaz na toto dílo máte zde.

Jo a mimochodem jsem viděl Hřísný tanec a docela se mě to líbilo (a to jsem si myslel, že ten film smažu, když jsem ho našel na PC)

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Všelijak...

Ahoj (všem, se kterými si tykám), Dobrý den (pro všechny), Pic (pro kámoše), Ruku líbám (pro dámy), Tě noha vole (pro jednoho konkrétního kámoše), Nazdar braku (pro jednu konkrétní kámošku), a Tě péro všem, co to dočetli až sem!

Ale ne, dnes to nebude takové laxní, takové "normální".. dnešní zpráva bude vážná. Je to divné. Poslední dobou je vše nějaké otočené. Pro vás třeba ne, já doufám, že ne. Jen asi pro mě.

Vystihují to následující povídky od Franze Kafky:

Stromy
Neboť jsme jako kmeny stromů ve sněhu. Napohled tu hladce spočívají a řekl bys, že stačí malý náraz, abys je odsunul. Nikoli, nejde to, jsou totiž s půdou pevně spojeny. Ale hleďme, dokonce i to je pouze zdánlivé.


Bída starého mládence
Zdá se to tak kruté, zůstat starým mládencem, doprošovat se jako starý muž – při zachování důstojnosti – přijetí, chcete-li strávit jeden večer s lidmi, stonat a z kouta postele celé týdny hledět do prázdného pokoje, vždycky se loučit před domovními dveřmi, nikdy se po boku manželky nehrnout do schodů, mít v pokoji jedině postranní dveře do cizích bytů, nosit si v ruce domů večeři, muset se podivovat cizím dětem a nesmět ustavičně opakovat: “Já nemám žádné,” pěstovat si zevnějšek i chování podle jednoho či dvou starých mládenců z dětských vzpomínek.
Tak tomu bude, jenže tu tak bude člověk dnes a později stát sám i ve skutečnosti, s tělem a skutečnou hlavou, tedy i s čelem, aby si do něho mohl tlouci dlaní.


Tak to je. A bude líp. A bude také hůř. No nic... doufám, že se vám Kafka zalíbil a přečtete si od něj i jíné jeho myšlenky a povídky. A kdybyste mě chtěli vidět, třeba zítra, tak jdu na Táborská setkání (pozn. vetřelce: ...třetího druhu). Tak se tam uvidíme.

PS: nevím, jaký by se hodil obrázek, tak dnes bez obrázku.

Tě péro dámy, pánové, braci a nohy, všem vám líbám ruce až se z toho picnete!

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Další nesmysl, který nemá cenu číst.... Fakt!

V poslední době se s teoriemi roztrhl pytel. Právě na tento jev připadá jedna teorie, kdy vlastně, jelikož se v určitém čase začne množit počet různých teorií, z jedné na druhou, pak jsou už tři atd.. je proto, že začne jedna teorie a ta vyprodukuje druhou, ta má za následek třetí a tak to jde pořád dokola, čím víc teorií, tím víc teorií. Jak prosté.

A nyní už konečně k těm teoriím. Podle mě existují pouze dva druhy teorií a to jsou Expanzivní; Impanzivní; Exponenciální; Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá; Teorie velkého třesku; Králík na smetaně; Já dneska nechci jít do školy a jako poslední Teorie padajícího hovna.

Jak můžete vidět, tak je to naprostý blábol. Jo. Nebo snad ne? - Vidíte i tato věta byl úplný nesmysl! Začíná se tu totiž vyskytovat tzv. Teorijní paradox. Je to dáno hlavně jednou teorií a také přepáleným olejem u McHovnalds, nebo něčím úplně jiným, ale hlavní je, že to tak funguje.

Podle mého soukromého odhadu na zemi totiž žije něco přes 6 tisíc lidí a tito lidé o tomto paradoxu nemají zdání. Dokonce ani vy! a ani já! Popravdě absolutně nevím o čem to tu píšu. A vlastně dyť je to jedno, varoval jsem vás už v nadpisu ať to nečtete :) Tak se zatím mějte hezky a ode mě máte zas na pár chvil pokoj, protože jsem se krásně vypsal.

PS: Dnes bez obrázku, takový "článek" by ho ani neměl mít - a taky jsem línej ho dělat.

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Hervyho weblog je tu!

"Cože?" nebo "Kam jsem se to dostal?!" nebo "Kam jsem se to dostala?!" nebo snad "Vždyť už má jeden blog, tak na co další??" nebo možná "Idiot..."

To si možná říkáte nyní. Možná něco úplně jiného. Pravda je ovšem taková, že jsem se mýlil. Velmi jsem se mýlil například v článku o blogíískách.

Víte co to je blog? K čemu byl vytvořen a za jakým účelem ho lidé začali provozovat?

->Více se dočtete na Hervyho weblogu

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Chvilkové poblouznění

Dnes vám chci napsat o jednom chlapečkovi, který měl míč. Ten míč byl fotbalový a ten chlapeček byl lidský. Ale o tom jsem vůbec nechtěl psát.. Chtěl jsem psát o něčem jiném. O něčem, co je jiné, než to s čím jsem začal. Zkrátka a dobře prostě neměl jsem v úmyslu psát o tom, o čem jste četli na začátku. Přemýšlel jsem o tom dlouho a opravdu jsem chtěl psát něco jiného. Chápete, ne? Prostě na to s tim chlapečkem zapomeňte a dávejte pozor na to co vám chci napsat. S chlapečkem to nemá co dělat, je to úplně jiné téma. Chtěl jsem psát o něčem jiném a ani nevím, proč jsem začal psát o chlapečkovi. Možná z rozmaru? Možná chvilkové poblouznění? Hlavní ale je, že jsem se vrátil zpět a teď vám napíšu, co jsem chtěl. Chápejte, že jsem neměl v úmyslu psát o chlapečkovi a jeho míči. Můj úmysl byl zcela jiný. Jinými slovy jsem měl v hlavě nápad, ale náhle jsem začal psát o chlapečkovi. Ten nápad tam stále je a já vám ho popíši. Ale prostě jsem nechtěl začít článek chlapečkem s míčem. Ale třeba by byl smutný, kdybych s ním nezačal... Třeba by si pak už nechtěl hrát. A pak zjistíme, že je možná dobré, že chlapeček a jeho míč stáli na začátku této příhody.

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Můj malý průzkum alias "test" alias "hmmm velice zajímavé"

Vlaštovky se vracejí, sovy houkají, lodě plují a auta jezdí. Nebo snad ne? Možná ne, nevím to určitě, ale to co určitě vím, vám napíšu na následujících řádcích.

V posledním týdnu jsem si udělal malý průzkum. Takovou anketu, ale spíše průzkum. Ani ne test, spíše průzkum. Cílem onoho průzkumu bylo zjistit, kdo na můj blog chodí a za jakým účelem, protože počet čtenářů mého blogu rapidně stoupá, a já se ptám proč?

Donald von McDonald, mluvčí serveru Blogger.com, se k tomu vyjádřil na včerejší konferenci v německém Hajzlštrůdlu takto:
Je nám velice líto, že servery v Německu a ve Velké Británii náhle spadli, usilovně se pracuje na opravě. Opravdu jsme nečekali tak enormní zájem pouze o jednu z našich stránek od uživatele "Hervy". Naše servery to nezvládli a celé tři hodiny trvalo obnovení celého systému. Nyní jsme již připraveni čelit dalším, předpokládáme že mohutnějším, nájezdům uživatelů."

Tato zpráva je velice dobrá, ale díky výpadku serverů nastali další komplikace. Například v jaderné elektrárně Temelín.

V posledních dnech jsme čelili krizi, kterou nepamatují ani naše počítače! Potvrdil pan Jan Honzů, vedoucí bloku A na Temelínské jaderné elektrárně. Vše začalo již k ránu, kdy jsme zaznamenali rekordní odběr, který putoval do Německa. Museli jsme proto vhodit další jaderné hlavice do reaktorů abychom nasytili poptávku. Náhle však přišla již dvacátá druhá chyba toho dne a tím bylo roztavení reaktoru. Museli jsme přerušit dodávku elektřiny. Zajímavé na tom všem bylo, že mi pak počítač nechtěl otevřít můj oblíbený blog...

Následující graf hovoří za vše:


Kliknutím na graf se graf zvětší

A zde je pak graf jaderného reaktoru Temelín:


Kliknutím na graf se graf zvětší

Z těchto grafů je patrné, že to nebyla náhoda, a že situace v elektrárně byla nějak propojena se situací na serverovnách. Nevím sice jak, ale já na to přijdu.

Zatím děkuji všem, kdo sem chodí a píši mi sem. Díky moc

PS: o tom průzkumu snad příště

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Lituji...

...jedné věci. Věci, možná spíše zaváhání, které trvalo přibližně patnáct minut. Celých patnáct minut jsem váhal, co kdyby, what if, kdyby... Asi patnáct minut.

Je to už dávno, ale kdybych nezaváhal a udělal co jsem chtěl, tak by to dnes bylo jiné. Mnohem jiné. Určitě lepší. Určitě horší, ale alespoň bych byl těch patnáct minut, od jednoho místa k druhému, šťastný. A poté? Poté bych byl nejšťastnější...


Omlouvám se všem, kteří čekají nějaký ftipný, ironický a i třeba blbý článek. Dnes se nedočkáte. Pardon.

Též se chci omluvit za to, že asi nikdo z vás neví, o čem to vlastně píšu. Jen potřebuji pár věcí ventilovat. Ono se to bude zas dobré. Vždy to bude někdy dobré...

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Jeden nebo více? Jedem nebo nic...

Jen si to představte. Máte partnera/partnerku. Máte se rádi. Moc rádi. Ale už po čase to není ono. Spíše to je ono, ale začíná tomu něco chybět. Nebo spíše něco přebývá. Jen si to představte. Jste s tím člověkem dlouho. Dlouho na to, že si důvěřujete. Vy jí/jemu, ona/on vám. Ale už tomu něco chybí.

Je správné se na chvíli odtrhnout od toho člověka a byť jen na chvíli, jen na den/noc být s někým jiným. Provést něco jen na chvíli. Partner/partnerka se to nikdy nemusí dozvědět. S tím úmyslem to děláte - nikdy se to nedozví. Ale stále jste s ní/ním. Nikdy jste ji/ho neopustil/a. Jen na jednu chvíli jste s někým jiným udělal/a něco jiného. Jen si to představte.

A když se to dozví a odpustí... Kde je pak láska? Je právě v tom, že se odpustilo? Nebo je to jen hrané? Nebo už tam není?


Nedělej jinému to, co nechceš, aby on udělal tobě...


Skladba: Evanescence - Hello

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

A ty nechceš v životě nic dokázat?

Ne... protože je to k ničemu.

Když už bych něčeho chtěl dosáhnout, tak se s tim musim pěkně dlouho srát. Jenže to nejde, vše musí být rychle, včas. Poté musím práci kazit. Musim ji stihnout. A nikdy nedosáhnu na konec. Nikdy ničeho nedosáhnu...

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Společně, budeme žít navždy

V srdci člověka je nemoc... ta nemoc je lidská emoce.

Peter Lorre se vsadí se Stevem McQueenem, že Steve nezapálí svůj zapalovač 10x za sebou. Teď, když to Steve dokáže, vyhraje nový fáro Petera Lorra. Ale! Jak ten zapalovač zklame a nechytne 10x za sebou, tak Peter Lore ufikne malíček Steve McQueena...

V klidu, všichni jsme tady přátelé...

Díváš se pozorně?

Co abych Tě, drahá, oběsil

Všechno zas bude dobrý

Vážně? A proč se říká 'V kterém prstě nechal tesař díru?'

Je to v tématickym plánu, tak to učim!

To říkají všichni...

'Human Project' vydává oběd a jsou tam všichni největší vědci světa. Hází po sobě teorie, ale největší tajemství je, proč jsou ženy neplodné. Proč už nemůžeme dělat děti? Někdo říká, že kvůli genetickým experimentům, gamma záření, znečištění a tak dále. Najednou vidí jednoho vědce, který vůbec nemluví, jenom jí svůj oběd. Ptají se ho: "A ty co myslíš, proč už nemůžeme dělat děti?" On se na ně podívá, kousne do křidýlka a povídá: "Nemám zdání, ale ten čáp je docela dobrý, ne?"

Ale v té době, se člověku dařilo dobře...

No co se dneska posere, tak zejtra bude dobrý.

Také jsem dostával balíčky.

Nic nemůže zmizet, ale vše se dá ukrýt.

Opatrně Prestone. Šlapeš po mých snech!

Vím, že Vánoce budou až za dlouho Edwarde, ale... mám pro tebe dárek.

Decentní týpci s milujícím rodinami. Každej den po práci přijdou domů a zapnou zprávy. Co vidí? Rozparovače... vrahy a zasraný pedofily jak se vyhýbaj vězení. Mafiány chycený s 20 kg fetu, propuštěný na kauci tentýž zkurvenej den. A každej myslí na to stejný,že by někdo měl ty zkurvysyny oddělat. Zabít je všechny.

Harry, přijedeš dnes domu? ... Přijedu

Pěkné to není, leč děláme to všichni: Svatouškujem tím pilněji, čím horší je to čert, co chcem pocukrovat.

...navždy.

Celá ta léta. Všechny ty vzpomínky. Byla jsi to ty. Dostala jsi mě skrz čas...

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Pochybnosti

Podle mě, budeme vždy nespokojeni. Nespokojeni tím, že nedostáváme vše. Materialistické věci když dostaneme, koupíme si je, nebo najdeme, už nás pak nijak nepřekvapí. Máme je a víme, co od nich čekat. Jsme spokojeni. Ale co když je ta věc nehmatatelná? A každý si nosí nějakou takovou nehmatatelnou věc v sobě. A většinou nevíme, co čekat. Nevíme vše, nemůžeme si na to sáhnout, prozkoumat do nejmenšího detailu a pak přesně vědět co a jak funguje. To nejde, protože je to ve vaší hlavně, v lidech okolo vás. A protože o tom zdaleka nic nevíme a nevíme co od toho můžeme čekat, jsme nespokojeni. Není to „úplné“, stále něco chybí. Pořád nás hlodají pochybnosti „co kdyby“, pořád si nejsme stoprocentně jisti. A proto jste nespokojeni.

      U auta víte, že pojede. Jste spokojeni. Ale víte to i u lásky?

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Čekání na Godota hadr...

...
Já bych tam potřeboval padesát.
Jo jo... Ale já tu mám jen pětadvacet
Hmmm... Jasný, ale mě se víc líbilo těch padesát.
... A nestačilo by ti pětadvacet?
No, hele... já bych viděl těch padesát
No jo, ale já tu mám jen pětadvacet...
Jo jo jo... A padesát bys tam neměl?
Počkej...
...
...Hele já tu mám jen pětadvacet
hm hm.. Ale chtělo by to padesát.
A takže pětadvacet by ti určitě nestačilo?
Asi ne hele, vidim to na těch padesát...
ehm ehm ehm... No mám tu pro tebe pětadvacet. Stačí ti to?
No teoreticky jo, ale aby to bylo sichr, tak potřebuju pade...
Jasný, to jo, to máš pravdu. Tak co kdybysme tam dali pětadvacet?
Jedině nadvakrát, páč já tam potřebuju padesát.
Jo! To bysme mohli!... jenže já tu mám jen pětadvacet.
Jak říkám. Padesát. Jinak to nejde.
Mě to je naprosto jasný, jenže já tu mám jen pětadvacet.
Ale to by neutáhlo. Padesát, a je to v cajku.
Jasný... hmm.. jo... A co tam dát jen pětadvacet?
Ale to by možná šlo...
Hele a nebo tam fouknem padesát a bude to v pohodě...

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Jízdy v protisměru

      Dnešní malá zpráva bude trošku jiná. Chci sem napsat text jedné písně. Píseň jedné velice známě kapely. Ale píseň, která není až tak moc známá. Je to píseň, pro mě, se silným textem. Bez hudby, jen při přečtení, Vám to asi ani nic neřekne. S hudbou jsou tyto řádky jako nabit zbraň. Proto doporučuji si ji někde “sehnat“, nebo raději koupit. Kryštof si to zaslouží…

Zobrazit text písně

Jízda v protisměru
Kryštof

Znám všechny ty volby bez výběru
znám milimetry nebeských rozměrů
znám vykřičník skrytý za důvěru
znám...

Znám zběsilé jízdy v protisměru
znám to ticho uši rvoucí v šeru
znám modřiny ze srdce úderů
znám...

Znám všechen ten hlad i přesycení
znám mrtvé oči ráno při holení
znám překvapení že bylo a není
znám už dobře znám...

Znám míjení a znám pomíjení
znám vězení slova každodenní
znám to chtění zdrhnout bez placení
znám už dobře znám...

Znám tajemství marných rozhovorů
znám výstřely přímo na komoru
znám vyhnanství z moří do lavorů
znám už dobře znám...

Znám všechno to nahoru a dolů
znám osud her hraných do úmoru
znám divnou řeč soudních protokolů
znám už dobře znám...

Znám lítosti, které lámou kosti
znám propasti, co už nepřemostím
znám otázku panebože co s tím
znám už dobře znám…

Znám půlnoční jízdy v protisměru
znám klid v očích hraný pro kameru
znám konec, křičím ho do éteru

Jsem sám, už zase sám…


Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Nezapomenu...

      Rychle zrekapituluji události posledních dní:

            Anglický jazyk - 2
            Český jazyk - 2
            Informatika a Management - 2
            Matematika - 2

      Tak to bychom měli, a teď k té horší, tedy.. ne horší, spíše smutnější… záležitosti.

      Jak to tak po maturitě, a celkově ve čtvrtém ročníku, bývá - odchod, rozchod, padla! Všichni se na to těší. Já se taky těšil (a ještě se těším), ale už to není takové.
      V prváku si člověk na lidi ve třídě zvykne a na konci ví, že za dva měsíce je ve druháku potká znovu. Ve druháku už mu je někdo více bližší a někdo méně, a zase je zde pocit toho, že ve třeťáku se opět shledáte. Třeťák to je všechno možné dohromady, a hlavně je zde všechno možné. A pořád se těšíte na čtvrťák - máte jistotu, že lidi, na které jste si zvykli, které jste si oblíbili, ke kterým jste se i třeba připoutali, se vrátí a vy je znova uvidíte. Ale co ve čtvrťáku?

      Čtvrťák uběhl tak rychle jako žádný jiný rok. Maturák, vánoce, pololetí, pasování třeťáků a maturita v pondělí, v úterý, ve středu, poté závěrečné ukončení - hurá někam pít. A v pátek?... V pátek konec. Celý rok jsme se připravovali na jeden týden. Jeden krátký týden, relativně normální týden. Proto ten rok tak rychle uběhl, protože se musel vejít do jednoho týdne. Kolik si toho řeknete s lidmi, které vidíte 5 hodin denně, ale jen týden? Co se dá změnit, a hlavně jak to vše rychle uteče, a vy už ani nemáte na nic z toho čas.

A po tomto týdnu přichází vyvrcholení - Pátek večer. Je smutné a hlavně nemožné se za jeden večer se všemi rozloučit, tak jak bychom chtěli. S lidmi, se kterými jsme trávili čtyři roky ve škole, jezdili jsme společně na výlety, bavili se spolu, smáli se, hádali se, pili spolu, spali spolu... tak s těma jsem se měl rozloučit za jeden večer? Rozloučení tak mizivé, tak maličké, symbolizované ťuknutím skleničky šampusu ke konci večera... Je to smutné.

Bude mi chybět R a Z a jejich rozhovory a následné dvoudenní ticho. Bude mi chybět M a jeho ftipné připomínky a jeho chytrost. Bude mi chybět také M, se kterou jsem toho moc nenapovídal, ale bez ní by M byl v lavici sám. Bude mi chybět i N s M, které... jsou své, vyčůrané, ale občas v pohodě. Chybět mi bude i dvojka P a M - M za svojí fobii k bakteriím a dobrému pokecu, a P též díky rozhovorům s ní. Vzpomínat budu i na nerozlučnou - rozlučnou dvojku M a K, dobře se s nimi povídalo, ale změnili se. Mám vás rád. Nikdy nezapomenu na ukecanost P (a nikdy nezapomenu na první týden ve škole s ní) s M (nikdy nezapomenu na její velice zvláštní přezdívku Geniální Mičl) - prokecali celou hodinu, ale o přestávce bylo ticho, prý si všechno řekli o hodině. Budu vzpomínat i na H který se velice změnil od dob, kdy jsem ho viděl poprvé. A když měl svůj den byl to super člověk... ale také když měl svůj druhý den, tak bylo lepší být od něj dál :). Ač je to zajímavé, tak mi hodně k srdci přirostl S, který je svůj a lidé u něj nesmí dát na první dojem. Je to velice výjimečný člověk. A na závěr naše blondýnka V. Nikdy nezapomenu na jeho pády ze židle, házení propisek do koše a to, jak se vždy dokázal rozčílit na paní učitelku Z a T.

Bylo mi s vámi moc dobře, i když prvních pár týdnů to tak nebylo (a ani nevim, proč jsem takovou přezdívku dostal?! :)). Vím, že tento text si přečte asi tak 5 lidí z naší třídy, jsem za to rád. Asi. Jen mě mrzí, že to už skončilo. Snad vyjde nějaký ten výlet, kde se ještě uvidíme. A pokud ne?... Tak... jak říkám, pokud mě někdo bude chtít vidět, tak si mě najde, a pokud se já budu chtít s někým sejít, tak si ho také najdu...


Mějte se dobře a v životě nechť to dotáhnete tak daleko, jak budete sami chtít!

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Ve velkém bytě

      Narodíme se, jsme vychováváni jako ty nejrozkošnější děti na světě, k narozeninám dostaneme první kolo, tašku do školy a pak i počítač. Od kamarádů pak cigaretu a špeka. Školou nějak prolezeme. Přichází první láska, druhá láska. Vše za jeden večer. Oženíme se. Od rodičů se odstěhujeme, protože to s nimi nevydržíme. Koupíme si malý byt se zasraně velkou televizí. Platíme účty, občas dluhy a včas daně. Narodí se nám první dítě, pak druhé, vychováváme je jako ty nejrozkošnější děti na světě, dostanou od nás kolo, mobil a pak auto. Nalezneme u nich v pokoji trávu a pytlíček, ve kterém určitě není mouka. Školou nějak prolezou a najdou si partnery, odejdou z domova za křiku a nadávaní...

      ...dál žijeme ve velkém bytě a koukáme na zasraně malou televizi. Jsme staří a z telefonu se ozývá syn, který nám oznamuje, že se z nás stali prarodiče. A život je stejně krásný!

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

neradvstavam.cz - já taky!

Divný nadpis?

Ne.

Tak divný autor?

Snad taky ne.

Takže divný článek!

To už je trochu pravda...


      Tento článek je jak z klasického blogííísku. Rychlý, odkazující na jiné stránky, chybí tu jen tuna obrázku z imageshacku. Ale snad tomu až tak není - ikdyž je.

      Vždyť ani, již klasický, obrázek jsem nedělal.. ani nic podobného. Jsem smutný. Asi jsem klesl hluboko, ale musím se s vámi o to podělit.

      CoolHotmail.cz

Zkuste. Já mám. A je to super!

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Při školní besídce

      Představte si, že to co nyní budete číst, vám říká malý chlapec na pódiu, při školní besídce

      "Dobrý den, dnes bych vám rád zazpíval jednu básničku, nebo vlastně písničku. Já jsem jí nesložil, ale dostal jsem za domácí úkol se to naučit a tady to odříkat..." Obecenstvo, složené převážně z rodičů vystupujících dětí, se náhle začalo smát. Chlapec je mírně nervózní.
      "Opravdu!" náhle vykřikne.
      Obecenstvo se uklidní.

      Nyní zapomeňte na chlapce a na ostatní rodiče. Nechce ho v klidu odejít a dočtěte, prosím, zbytek těchto řádků


Chtěl bych jen tak sedět,
sedět kdesi, třeba v parku.
Vedle ní, jen mlčet,
naslouchat hlasu skřivánků

      A když tam tak sedim,
      někde kdesi, třeba v parku,
      je to jiné, je to divné.
      Již neslyším zpěv skřivánků



Chtěl bych jít ulicí ruku v ruce,
opírat se o ni a ona o mne.
Cítit se krásně, cítit se sladce,
proč jen nemohu, proč ne?

      A když pak s ní jdu ruku v ruce,
      opírám se o ni a ona o mne.
      Necítím se krásně, necítím se sladce.
      Proč jen nemohu...

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

(Asi) pozdě, ale přece

Kdo jsou to (god dammit) vlastně přátelé? Proč se mi zdá, že lidé o kterých jsem si myslel, že jsou opravdu skvělí, jsou najednou jiní? A proč lidé, které byli v mém okolí, ale prostě tam jen tak byli, tak mi jsou najednou daleko blíže? Proč teď ke konci školy si začínám rozumět s tolika lidmi, se kterými jsem si předtím tolik nerozuměl? Alkohol je..... (posouzení nechám na Vás)
      Před pár dny, možná skoro až týdny se vše začalo obracet. Nevím čím to je. Je to fajn, ne že ne. Baví mě to. Ale jakoby se něco dělo v pozadí toho všeho.
      Učení už jde lépe. Také díky jednomu človíčkovi, se kterým jsme uzavřeli malou dohodu, která se moc neplní, ale oba se (snad) snažíme ji jakž-takž plnit.
      Ox měla kdysi v komentářích pravdu. Už teď pociťuji, že zde nemůžu napsat vše.
      Vše se mění a mě jen mrzí to, že jsme všichni na plno věcí přišli až příliš pozdě.

      O víkendu jsem si na Libušíně koupil náramek a fakt jsem štastný. (jen tak mimochodem - na odlehčení situace)

      A teď mi vysvětlete, proč sem píšu svá zamyšlení a nepíšu sem ty "zajímavé" a velice "umělecké" články, jako kdysi?

PS: Kdyby se vám nelíbil(i) obrázek/obrázky, tak napište. Můžeme to prodiskutvat a popřípadě s tím něco udělat (v mnoha případech to ale končí hlubokou cenzurou... ehm.. ale to jsem vám vůbec neměl říkat)

PS2: Opravdu se stydim za to co jsem napsal na blogu Brokena. Promiň. Bylo to opravdu... drzé. Mazat to nebudu, ale nechci. Napsal jsem to, a tak to je... :/

Ahoj

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Jedna malá hloupost

Tento život jsme si nezvolili. Žijeme tak, jak žijí ostatní. Nic nám nepřipadá špatné, však i ostatní tak žijí. Ale vše nemůže trvat věčně. Jednoho dne se něco stane. Něco velkého. Chaos. A v tom chaosu udělá někdo nějakou hloupost, takovou hloupost, že už nebude cesty zpět...



Žijeme tak, jak žijí ostatní.
A budiž nám přáno.

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Jedna malá konverzace

Dnes vám nemám co říct.

PS: Omlouvám se ale je to tak.
PS2: Ikdyž vlastně proč se omlouvat..?
PS: Proč se omlouvat?! No protože lidi sem přišli a chtěli si něco přečíst a zatím poslouchají jenom tebe!
PS2: No dobře, ale proč bychom se jim měli omlouvat?
PS: No protože je to správný. Asi.
PS2: Nooo vidíš. "Asi"... Nejsi si jistý.
PS: Co to kecáš??
PS2: Já už ani nevim.
PS: Takže všechno dobré?
PS2: Ne
PS: Jak ne?
PS3: Ahoj
PS2: No Ne.. neni vše v pořádku.. ehm.. Nazdar, co ty tu děláš?
PS: Hola hola aloha
PS3: Ahoj
PS2: No dyť jsme se už zdravili. Co tu tedy děláš?
PS: Hola hola aloha
PS3: Ahoj
PS: Hola hola aloha
PS2: Coo?? co se to tu děje?
PS3: Ahoj
PS2: Nazdar!
PS: Zdar!
PS2: Tak dost!

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Už zítra...

Už je to tu. Už zítra. JE to jenom písemka a ještě to na mě nějak nedolehlo. Říkám si, nač se bát, nebo se stresovat.. když tyhle věci nikdy nikomu nic dobrého nepřinesli a s nimi je jen vše těžší :)

Takže... už zítra.

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

To budou ale věci.. toho tštrnáctého

Dne 14.4.2008 se stane opravdu mnohé. Je to magické datum, nemyslíte? Dvě čísla "4", k tomu ještě číslo "1" a aby toho nebylo málo, tak je to pondělí, což spolu vůbec nesouvisí, ale zní to dobře.

Toho dne se stane opravdu mnohé. Více než by se obyčejnému lidu mohlo pozdávati.

• Tak za prvé 14.4. je pondělí. Začátek nového týdne. Mladé děti půjdou do školy, a staré děti půjdou do práce.


• Je tu další věc, která se stane. Končí víkend...

Teď už vám to asi připadá, že nemám o čem psát a píšu ty největší nesmysly, které mě napadnou. Polovina z vás již přestala číst. A druhá polovina hledá myš, aby mohla kliknout na tlačítko "Zavřít". Ale omyl přátelé! Vím o čem píši, a dokonce i vím o čem budu psát. Takže zpět k těm bodům, co se vše stane 14.4.

• Dojde mi průkazka na městskou hromadnou dopravu - je to pech protože...


• ...též dělám písemnou maturitní zkoušku z jazyka, čili z angličtiny. Kdo by si vybral němčinu, tak je u mě ... :)


• Do tohoto dne musí jeden kámoš zajet s autem na technickou prohlídku. Snad si nevšimnou těch brzd :)


• I má mamka se bude mít v práci dobře. Ale proč? To je tajemství


• Ale ta nejdůležitělší věc, která se ten den stane (až po té písemné zkoušce samozřejmě), je ta, že budu mít narozeniny.ááááá díky díky díky...

...za gratulace, za dárky.. vidím tu lítat konfety, hraje hudba.. oslava je v plném proudu.. Tak už musím končit, už mě hledají. Cus!

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Proč to vlastně všechno dělám?

Víte proč si píši blog? Proč ho píšete vy sami? Proč si píší blogy i ostatní? Co je k tomu vede?
U mě to bylo z několika důvodů

• Vypsat se - měl jsem toho v hlavě už hodně. A vlastně je to vina mého přítele (myšleno jako "kamarád") Brokena, který si psal vlastní blog. Podíval jsem se na to, a řekl si.. no, tak proč si nepsat vlastní. Budu tam psát věci, které mě napadnou, hlouposti, i možná kritiku. Časem, ikdyž jsem tento zápisník chtěl pojmout recesně (a tak..), tak jsem sem začal psát věci, které se více týkají mě, více "vážnějších" věcí. To mi promiňte.


• Mít vlastní osobní stránku - Prostě něco o mě


• Vypsat se na vlastní osobní stránce - :)


• Nějak se prezentovat - Prostě co si myslím já, nebo spíše (aby ta první věta "co si myslím já" nezněla tak ftipně) něco o mě...


• Nějak se ukázat ostatním (nemyšleno hanlivě) - V podstatě to samé jako se "prezentovat"


• Aby i lidé, které až tak neznám, mě poznali - řekněme něco jako "líbim se ti.cz" - ale ne tak.. ehm.. voyerské. Ikdyž nevim, jak tento web více "ukázat". Nechám to volně plynout :)


• Být trochu na očích - kdybych byl v rádiu, byl bych na uších..


• Být možná trochu jiný - ne moc lidí v mém okolí má něco jako "blog", na druhou stranu musíme rozdělovat blog a blog. Blog, kde je každý den nový slint o tom, jak mi upadla zmrzlina a byl z toho trapas (ostatně o tom jsme dnes vedli s Brokenem vážnou diskuzi - až mi s toho opravdu spadla zmrzlina) je vcelku o ničem (tedy podle mého - ale většině lidí se to líbí a já jim v tom nebránim)


• Blog píšu pro vás - abyste mě pochopili, nebo spíše se ještě více zamotali


• Blog píši pro sebe - abych si řekl, že jsem něco udělal :) - takové sebeuspokojení


• Blog moc nepíši pro své rodiče (omlouvám se.. nevím proč, ale nějak nechci aby to tu četli :)), nepíši ho moc ani pro svojí sestru. Na druhou stranu jsem moc rád za všechny ostatní, kdo sem přijdou a alespoň něco si tu přečtou


• Ale hlavní důvod - do nedávna jsem vlastně ani nevěděl, co mě hlavně táhne k tomu psát sem další a další amatérské, kýčovité, nemastné a neslané "články". Teď to částečně vím. Překvapivě jsou to hlavně komentáře. Jedině na ně se opravdu těším, když sem přijdu. Podívám se, co kdo napsal. Je fajn sledovat denní přístupy lidí, ale mnohem radši čtu a píši komentáře. Ikdyby to byla sebevětší blbost, co tam kdokoli napíše, tak mě na tom záleží a vážim si toho, protože ten kdo komentář napsal, si musel trochu rozmyslet co chce vlastně napsat. Musel psaní věnovat svůj čas. Svojí enegrii. Jen aby napsal v podstatě anonymní text. Za to jsem nesmírně vděčný. Podle mého většině blogerů a různé jiné existence záleží hodně na komentářích. Já když sem přijdu, tak opravdu první na co se podívám, jsou nové komentáře, protože ty mě opravdu potěší.

Proto píšu blog...

A proč ho vy čtete? A pokud máte vlastní blog, tak proč ho píšete? Předem děkuji za komentáře :)

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Musim se to naučit...

      No co… řekněme si to na rovinu. Neumím se učit. Učit se ve škole. Učit se doma. Tento rok maturuji a pořád se nedokážu dokopat k pořádnému učení. Každý den přijdu domu ze školy a jedna z prvních věcí co udělám je, že zapnu PC. Tam si zajdu na fórum, které spravuji, podívám se na něj, zkontroluji ho. Něco doplním a tak.. Občas si s něčím nevím rady a tak píši dotazy na odborná fóra. Zkontrolování odpovědí (pokud vůbec jsou) mi také nějaký čas zabere. Poté si řeknu, že je to v pohodě, jsem u počítače zatím jen 45 min. Chvilku si něco zahraji a pak se do něčeho pořádného pustím. Když si uhraji svých pár minut (většinou hraji střílečky, a u nich dokážu vydržet tak 30 min maximálně. Pak mě přestanou bavit a ALT + F4 jistí vše. Výjimka je Crysis :) ) tak zjistím, že mám hlad. Jdu do kuchyně a něco si spatlám. Něco rychlého - chci být přeci zpátky co možná nejdříve. Ale to už jsem zpátky u zázračného stroje s obrazovkou, s jídlem, a přemýšlím, co dělat, abych u té „činosti“ mohl i jíst. Film! Dobře, mám tu plno rozkoukaných seriálů, tak si pustím jeden díl.
      Po prvním díle následují ještě další dva. Je večer. Vypínám seriál a zapínám áj-sí-kjů (přes mirandu samozřejmě). Tak si chvílí píši a ve volných chvílích brouzdám po netu - minimálně jedna hodina pryč. Je již čas, kdy označení „večer“ ztrácí svůj pravý význam. Podívám se na zápisník, přečtu si komentáře - vlastně kvůli komentářům si píši blog. Abych byl trochu spojen s okolím :).
      Dostávám se k učení. Ale na učení mám jen asi jednu hodinu, maximálně dvě. Den co den, večer co večer mě to štve. Štve mě, že se nedonutím se vším praštit a podívat se na ty knihy nebo sešity. Štve mě to/mrzí mě to, až když je po tom všem. Nikdy ne předtím.
      Vezmu tedy sešit a začnu se učit. Ale já se zapomněl učit. Já si již nepamatuji jak se to dělá. Koukám do popsaných papírů plných slov a věcí a informací, které v životě budu potřebovat pouze pokud budu učitel nebo studovat pedák, a vůbec je nevnímám. Přečtu je znova a… nic. Soustředím se na to…a… nic. V podstatě nic si z toho nepamatuji. (pro rejpaly - nehulím, nekouřím - tyhle dvě věci k smrti nesnáším a když někoho z mého okolí vidím kouřit, tak mě ten člověk opravdu zklame) a ani pořádně nevím o čem to je (abych o tom mohl alespoň trochu povídat a trochu to “okecat“).

      Neumím se učit. Nepamatuji si to. Musím se to znova naučit. Naučit se učit se.

      -Autor při psaní tohoto článku poslouchal CocoRosie a pojídal čokoládu. Při psaní nezemřel žádný živý tvor (muška na monitoru se nepočítá, ne?).

PS: Tento článek je jen jakési vypsání. Zamýšlen byl s tím, že když se takto vypíši, tak toho bubáka, který mi nepovoluje učit se, zaženu. Snad.
PS2: Dnes bez konverzace Pé-eSek

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Poslední náct

      Už se schyluje k večeru. Já spolu s mým velice blízkým přítelem a jeho přítulkyní usedáme do auta a vyrážíme do města. Cestou kupujeme tašku plnou chipsů a zastavujeme u jednoho domu, kde jsme si nechali chladit zákusky. Bereme vše s sebou a odjíždíme do nedalekého „společenského“ podniku, kde já, můj kámoš a ještě jeden kamarád oslavíme společně našich osmnáct let na tomto světě. Byla to krásná oslava, přišli lidé, kterých si vážím - přišli lidé, které jsem pozval. Byl to nezapomenutelný večer. To se stalo před rokem.
      Teď to bylo podobné, akorát s jednou maličkostí. Bylo to úplně jiné. Nejdříve byla oslava naplánovaná na pátek - klasika. Poté na sobotu - ještě to šlo, ale znáte to - v sobotu ráno se proberete, nevíte co jste dělali minulý den, v hlavě vám skáčou malé, roztomilé, v červených trenýrek oblečené opičky a hrají při tom na bicí a do ucha vám bílá myška šeptá: „Hervy má večer oslavu narozenin“… Prostě sobota je sobota a pátek je pátek. A když už jsme u toho tak středa je středa a pondělí je pondělí - i když často bych byl rád, aby už v pondělí byl pátek.
      Jak jste již poznali, tak v sobotu jsem měl oslavu narozenin. A kolikátých? To ženy neříkají. A sakra. Chtěl jsem říct.. ehm… 19.narozeniny.
      Víte, nepsal bych o tomto večeru, kdyby byl podle mých představ. Protože by článek byl absolutně k ničemu. Píšu o tom večeru proto, že byl jiný. Bál jsem se, že takový bude, že se další den ráno probudím, řeknu si „hmm..a je to fuč..a ani jsem si to neužil“ a nic z toho mít nebudu, ledajak plnou hlavu přemýšlení - ale o tom to dnes není.
      Večer začal. Dejme tomu, že začátek byl plánován na 19:00, s tím, že většina přijde okolo 19:00-19:30. A bylo to skutečně tak. Dejme tomu, že ten den mi mnoho lidí akci „odpískalo“. To člověku zvedne náladu - ty lidi jsem tam chtěl mít. Ty které jsem pozval pro mě něco znamenají a když mi v den oslavy odřeknou příchod, tak už to nebude takové. V podstatě ti lidé, které jsem tam chtěl a i ti, kteří přišli, tak s nimi jsem vyrůstal, nebo alespoň zasáhli do mého života - z každého jsem si něco vzal a.. a… měl jsem myšlenku, ale už zmizela.
      Večer tedy začal, přicházeli známí staří i mladí. Pilo se veselilo se a… odcházelo se. Když odešel jeden člověk, jeden koho si opravdu vážím, tak jsem si uvědomil, že tento večer opravdu nebude takový jaký jsem si představoval. Na druhou stranu přišli lidé noví, které jsem buď neznal vůbec, nebo jen asi 10 sec. (ona bude vědět :) ). Za ten večer se toho na jednu stranu stalo spoustu. Ale na druhou stranu vlastně nic. Nikdo jiný než já za to nemůže, kdybych snad řekl opak, tak bych byl veelký sobec.
      Věta závěrem. Když na oslavě část lidi chyběla, tak chyběla i část mého já. Bohužel v ten den, nepřišli lidé, kteří tvoří velkou část mého já. A nemám jim to za zlé, protože oni sami, kdyby mohli, tak tam se mnou budou. Chyba byla i v tom, že jsem čekal něco víc. Že jsem čekal, že to bude lepší než v minulém roce. Ale teď vím dvě věci - nic nečekat a pak být mile překvapen (podle mě je tahle věta klišé, a moc dobře se neaplikuje - ale budiž), a druhou věc jsem zapomněl.

PS: Pokud se vám zdá článek roztržitý, že si protiřečí, nebo že vůbec nedává smysl, tak to bude tím, že ještě teď toho mám v hlavě tolik o tom večeru, že jsem rád, že jsem sepsal alespoň toto.
PS2: Díky že jste to přečetli.
PS3: Díky vám, kdo se alespoň na chvíli stavil. A díky i těm, kdo to štěstí neměli. Snad příště :)
PS4: Přemýšlím k čemu jsou Pé-eSka.. Na vše by stačil prolog a vše by bylo takové „hmmm..tajemnější“
PS5: Mám nápad na další článek - bude sestaven pouze z dialogu Pé-eSek.. jupííí

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Konec, který jsem si vymyslel

Pamatujete na článek, kde jsem psal svůj sloh - polo reportáž, polo fejeton, polo všechno. Ten článek se jmenoval "Sloh: Jden den s...". Doporučuji přečíst, než se pustíte do následujících řádek, protože jinak se za prvé absolutně nebudete tušit o čem to tu píšu. A za druhé se připravíte o jedno hezké (podle mě) ukončení.

Takže pokud jste si přečetli již zmíněný článek, který je tak trošku nutný k tomuto článku, čtěte dál.

Když jsem totiž psal ten sloh, napadl mě trochu rychlejší, ale zato lepší (opět jen můj názor) konec. Celý sloh má být reportáž. Třeba to ani reportáž není - to je ale teď jedno. Psal jsem to spíše odlehčeně, trošku snad i ftipně, ale znáte mě, nemám rád moc happy endy. tedy abych to uvedl na správnou míru. Např. u filmu, sledujete film a už od začátku víte, že to dobře dopadne. A to je podle mě špatně. Musí vás ten film zaujmout, překvapit. Musíte se nad tím alespoň trochu zamyslet. A proto, když je happy end někde, kde není přímo vyžadován, je to fajn. A kde naopak není, když ho většina diváků čeká je (opět jen podle mě - můj názor) super. Ale sledovat něco jako tupé stádo a už od začátku vědět jak to dopadne.. je nanic. A tak se pomalu vracím k mému slavnému slohu. Ten rychlejší konec, o kterém jsem již mluvil, se mi líbil mnohem více, ale jelikož jsem to odevzdával učitelce, tak jsem si to až tak dovolit nemohl. Ale díky pár lidem, kteří dali dohromady hlavy a vymysleli internet, tak díky nim nyní ten konec můžu publikovat na "veřejnost". Tak si ho užijte, je opravdu krátký.

Rozbalit celý sloh

V patách Smrť
Autor: Hervíř Petr

Vy, jenž nyní truchlíte nad zesnulou osobou, nečtěte prosím dále tento text

      Lidé zkouší všelijaké práce a povolání. Některé je uspokojuje a naplňuje, některé je nudí a do práce chodí naštvaní a z práce chodí s radostí. Z mnoha mnou dělaných rozhovorů a statistik mi vyplynulo, že většina lidí, kteří se těší do zaměstnání a necítí potřebu být otrávení v práci, tak jejich práce je klidná, žádný stres, žádné napětí, ale také skoro žádná fyzická námaha. Z toho vyplývá, že čím více stresu, napětí a vyčerpání sil, tím méně se lidé těší do práce. Potkal jsem ale jednoho člověka, kterému práce drsná, hektická a plná stresu vůbec nevadí. Ba naopak, má ji docela rád. Jeho jméno je Smrť. Příjmení z důvodu odhalení nechce zveřejnit. Jeho práce je prostá, avšak je jí zapotřebí vždy a všude. Vydal jsem se tedy s tímto záhadným mužem na cestu, abych zmapoval jeho celý jeden průměrný den v práci.
      Ráno, pokud se tento čas dá takto nazývat, vstává velice brzy. Již jednu minutu po půlnoci je připraven k odchodu do svého milovaného zaměstnání. Vyrazil jsem s ním a následoval ho do jeho černého auta, které parkovalo před jeho domem. V autě se upravil a podíval se na mobil, na který mu přišla textová zpráva. „Máme práci!“, zaznělo z jeho úst a on nastartoval motor. „Víte, moje práce je vlastně úplně, ale úplně prostá.“ Začal po chvíli Smrť. „Všechno spočívá v tomhle mobilu, kam mi šéf posílá textovky a v nich je adresa, kam mám zajet. Pokaždý je to stejný, přijedu, zkontroluju, zapíšu si a odjedu. Často se stává, že vyjedu k místu a pak se něco pokazí a už tam jet nemusim, ale nemějte strach, v zápětí mi příde další textovka s další prací.“ Akorát dokončil větu a dojeli jsme na místo určení. Vystoupil jsem z auta, rozhlédl se kolem sebe, ale nic jsem neviděl. Pak ale Smrť ukázal prstem směrem vzhůru. Nad námi byl most. Byl hodně vysoký a na jeho okraji lezl neznámý člověk. „Tak takhle to začíná vždycky“, odvětil Smrť „počkejte chvilku, ono to nějak dopadne.“ Okolo mě proběhl policista a zdravotníci. Smrť se s jedním z nich letmo pozdravil a zapálil si cigaretu. Čekali jsme deset minut, a pak se z vysílačky policisty ozval hlas, který nám oznámil, že sebevraždě se podařilo zabránit. Smrť trochu zklamaný odešel do auta, do kterého jsem nastoupil i já.
      „Víte, tohle se občas stává. V týhle branži je to normální a já už jsem si na to zvykl. Zpočátku mě to štvalo, mám přeci jiné věci na práci, než čekání na sebevraha, který si to nakonec rozmyslí. Ale nyní je to jiné. Pořídil jsem si auto, takže jsem všude rychle a nějaké zdržení mě netrápí.“. Na mobilu se zobrazila další textovka. „Ach, to je hned za rohem! Tak se na to podíváme, co nám osud připravil.“ A odbočili jsme první ulicí doprava. Po pár metrech jsme zastavili a vešli do domu přes ulici. Vyběhli jsme do prvního patra a vešli do prvního bytu. V bytě byla pouze malá holčička, které bylo okolo osmi let a její maminka, která ležela na pohovce skoro bez pohybu. Smrť se na mě otočil a s ledovým klidem se mě otázal „Nevidíš tady někde křečka?“ Začal jsem hledat po bytě to malé stvoření, když náhle na Smrťův mobil přišla textovka se vzkazem plným omluv a s novou adresou. Když jsme odcházeli z bytu, uviděl jsem holčičku, jak drží v ruce křečka a dává mu najíst.
      Nasedli jsme, dnes už potřetí, do auta, motor zadrnčel a vyjeli jsme. „Tohle se tam u nás nahoře dost často stává, že něco spletou. Je to taky jediná věc, která mi vadí. Člověk se trmácí přes celé město, aby pak zjistil, že křeček žije a že to všechno byl jen omyl. Jinak tu práci ale miluji.“ Zeptal jsem se ho, co přesně na ni tak miluje. „Tu volnost. Tu bezstarostnost. Víte, žiju už skoro čtyři a půl miliardy let a za tu dobu jsem toho už hodně udělal a nějakou volnost a trochu i odpočinek bych si zasloužil. A celkově ta práce mi vyhovuje, nad ničim moc nepřemejšlim, dělám, co se mi řekne a to mi vyhovuje. A jak říkám, jediný, co mě nebaví, jsou tyhle akce, které jsou od začátku omyl, někdo něco nesprávně spočítal a já za to platim.“ Z jeho lehkého rozčílení jsem ho vyrušil, když jsem se zeptal, jestli už náhodou nejsme na místě. Byli jsme na okraji města. Viděl jsem jen továrny a nejrůznější sklady a haly. Vydal jsem se po stopách Smrťovi. Došli jsme k hloučku policistů a kolemjdoucích lidí. „A sakra, Bernard. Jdem zpátky do auta! Hned!“ okřikl mě Smrť a tak jsem šel. V autě mi vysvětlil, že na zemi je Smrťů více, aby se práce stíhala udělat. Prý každý má svůj prostor, který je jen jeho, ale pokud se k adrese, která je mimo jeho území, dostane dříve, než ten, komu patří, tak je to v pořádku. Horší prý je, když ho nějaký Smrť nachytá na svém “rajonu“, když tam nebyl první a tudíž tam nemá co dělat. Dále jsem se nevyptával a pokračovali jsme v cestě.
      Jelikož už bylo dlouho po poledni, rozhodli jsme se, že si dáme něco k jídlu. Došli jsme do nedaleké restaurace a objednali si jídlo. Při jídle se ozval opět zvuk signalizující, že v nejbližší době se nebudeme nudit. Smrť pohledl na mobil a ihned vstal od stolu, odešel k autu a na stole nechal pár bankovek. Vzal jsme si své věci a běžel jsem a ním. Zjistil jsem, že má namířeno do nedaleké nemocnice. „Transplantace srdce! To jsi ještě neviděl. Vždycky doktorům fandím, ale občas…“ Nedopověděl to, protože jsme přijeli k nemocnici a vběhli do vchodu. U vstupu Smrť ukázal sestřičce vstupní kartu a ta nás pustila dovnitř. Běželi jsme na sál, kde probíhala operace. Doběhli jsme ke dveřím na sál, Smrť celý natěšený pohlédl dovnitř a pak se otočil a odešel. „Krucipísek! Tam nahoře už nic nedělaj pořádně!“ Zeptal jsem se ho, co se děje a on mi odpověděl „Viděls to? Vždyť tam je nějaký mladý doktůrek a zkouší si transplantaci na figuríně! Já už opravdu nevím, co tam nahoře dělají. A já to odnáším. A když se jim to už podaří a napíšou mi to dobře, tak na mě zase nadávají lidé.“ Neměl jsem k tomu co říci a tak jsme odešli zpět k autu.
      Projížděli jsme městem...

...a ani jeden z nás nepromluvil. Cesta městem rychle utíkala Smrťovi přišla další textová zpráva. Oznámil mi, kam máme jet a jeli jsme za novým cílem. Ihned na první křižovatce jsme na semaforech měli červenou. Smrť se lehce pousmál a dále sledoval silnici a auta okolo sebe. Najednou blikla zelená a my jsem se rozjeli. V řadě jsme byli první a tak jsme byli skoro jediní, kteří byli v křižovatce. Zaregistroval jsem, že Smrťovi přišla na mobil další textová zpráva a v dalším okamžiku do našeho auta zprava narazil ve vysoké rychlosti autobus...

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Sloh: Jden den s...

Ve škole jsme dostali za úkol napsat sloh. Reportáž. Měli jsme mnoho témat, a jedno bylo "Jeden den s.... A to jsem si také vybral. Psal jsem "Jeden den se smrtí". Název zní bububu (čtěte: Strašidelně), ale není tomu tak. Je to pojatě jak jinak, než s nadsázkou, ale možná to je spíše fejeton, než reportáž. No tak se do toho pustíme. Tady to máte...

V patách Smrť
Autor: Hervíř Petr

Vy, jenž nyní truchlíte nad zesnulou osobou, nečtěte prosím dále tento text

      Lidé zkouší všelijaké práce a povolání. Některé je uspokojuje a naplňuje, některé je nudí a do práce chodí naštvaní a z práce chodí s radostí. Z mnoha mnou dělaných rozhovorů a statistik mi vyplynulo, že většina lidí, kteří se těší do zaměstnání a necítí potřebu být otrávení v práci, tak jejich práce je klidná, žádný stres, žádné napětí, ale také skoro žádná fyzická námaha. Z toho vyplývá, že čím více stresu, napětí a vyčerpání sil, tím méně se lidé těší do práce. Potkal jsem ale jednoho člověka, kterému práce drsná, hektická a plná stresu vůbec nevadí. Ba naopak, má ji docela rád. Jeho jméno je Smrť. Příjmení z důvodu odhalení nechce zveřejnit. Jeho práce je prostá, avšak je jí zapotřebí vždy a všude. Vydal jsem se tedy s tímto záhadným mužem na cestu, abych zmapoval jeho celý jeden průměrný den v práci.
      Ráno, pokud se tento čas dá takto nazývat, vstává velice brzy. Již jednu minutu po půlnoci je připraven k odchodu do svého milovaného zaměstnání. Vyrazil jsem s ním a následoval ho do jeho černého auta, které parkovalo před jeho domem. V autě se upravil a podíval se na mobil, na který mu přišla textová zpráva. „Máme práci!“, zaznělo z jeho úst a on nastartoval motor. „Víte, moje práce je vlastně úplně, ale úplně prostá.“ Začal po chvíli Smrť. „Všechno spočívá v tomhle mobilu, kam mi šéf posílá textovky a v nich je adresa, kam mám zajet. Pokaždý je to stejný, přijedu, zkontroluju, zapíšu si a odjedu. Často se stává, že vyjedu k místu a pak se něco pokazí a už tam jet nemusim, ale nemějte strach, v zápětí mi příde další textovka s další prací.“ Akorát dokončil větu a dojeli jsme na místo určení. Vystoupil jsem z auta, rozhlédl se kolem sebe, ale nic jsem neviděl. Pak ale Smrť ukázal prstem směrem vzhůru. Nad námi byl most. Byl hodně vysoký a na jeho okraji lezl neznámý člověk. „Tak takhle to začíná vždycky“, odvětil Smrť „počkejte chvilku, ono to nějak dopadne.“ Okolo mě proběhl policista a zdravotníci. Smrť se s jedním z nich letmo pozdravil a zapálil si cigaretu. Čekali jsme deset minut, a pak se z vysílačky policisty ozval hlas, který nám oznámil, že sebevraždě se podařilo zabránit. Smrť trochu zklamaný odešel do auta, do kterého jsem nastoupil i já.
      „Víte, tohle se občas stává. V týhle branži je to normální a já už jsem si na to zvykl. Zpočátku mě to štvalo, mám přeci jiné věci na práci, než čekání na sebevraha, který si to nakonec rozmyslí. Ale nyní je to jiné. Pořídil jsem si auto, takže jsem všude rychle a nějaké zdržení mě netrápí.“. Na mobilu se zobrazila další textovka. „Ach, to je hned za rohem! Tak se na to podíváme, co nám osud připravil.“ A odbočili jsme první ulicí doprava. Po pár metrech jsme zastavili a vešli do domu přes ulici. Vyběhli jsme do prvního patra a vešli do prvního bytu. V bytě byla pouze malá holčička, které bylo okolo osmi let a její maminka, která ležela na pohovce skoro bez pohybu. Smrť se na mě otočil a s ledovým klidem se mě otázal „Nevidíš tady někde křečka?“ Začal jsem hledat po bytě to malé stvoření, když náhle na Smrťův mobil přišla textovka se vzkazem plným omluv a s novou adresou. Když jsme odcházeli z bytu, uviděl jsem holčičku, jak drží v ruce křečka a dává mu najíst.
      Nasedli jsme, dnes už potřetí, do auta, motor zadrnčel a vyjeli jsme. „Tohle se tam u nás nahoře dost často stává, že něco spletou. Je to taky jediná věc, která mi vadí. Člověk se trmácí přes celé město, aby pak zjistil, že křeček žije a že to všechno byl jen omyl. Jinak tu práci ale miluji.“ Zeptal jsem se ho, co přesně na ni tak miluje. „Tu volnost. Tu bezstarostnost. Víte, žiju už skoro čtyři a půl miliardy let a za tu dobu jsem toho už hodně udělal a nějakou volnost a trochu i odpočinek bych si zasloužil. A celkově ta práce mi vyhovuje, nad ničim moc nepřemejšlim, dělám, co se mi řekne a to mi vyhovuje. A jak říkám, jediný, co mě nebaví, jsou tyhle akce, které jsou od začátku omyl, někdo něco nesprávně spočítal a já za to platim.“ Z jeho lehkého rozčílení jsem ho vyrušil, když jsem se zeptal, jestli už náhodou nejsme na místě. Byli jsme na okraji města. Viděl jsem jen továrny a nejrůznější sklady a haly. Vydal jsem se po stopách Smrťovi. Došli jsme k hloučku policistů a kolemjdoucích lidí. „A sakra, Bernard. Jdem zpátky do auta! Hned!“ okřikl mě Smrť a tak jsem šel. V autě mi vysvětlil, že na zemi je Smrťů více, aby se práce stíhala udělat. Prý každý má svůj prostor, který je jen jeho, ale pokud se k adrese, která je mimo jeho území, dostane dříve, než ten, komu patří, tak je to v pořádku. Horší prý je, když ho nějaký Smrť nachytá na svém “rajonu“, když tam nebyl první a tudíž tam nemá co dělat. Dále jsem se nevyptával a pokračovali jsme v cestě.
      Jelikož už bylo dlouho po poledni, rozhodli jsme se, že si dáme něco k jídlu. Došli jsme do nedaleké restaurace a objednali si jídlo. Při jídle se ozval opět zvuk signalizující, že v nejbližší době se nebudeme nudit. Smrť pohledl na mobil a ihned vstal od stolu, odešel k autu a na stole nechal pár bankovek. Vzal jsme si své věci a běžel jsem a ním. Zjistil jsem, že má namířeno do nedaleké nemocnice. „Transplantace srdce! To jsi ještě neviděl. Vždycky doktorům fandím, ale občas…“ Nedopověděl to, protože jsme přijeli k nemocnici a vběhli do vchodu. U vstupu Smrť ukázal sestřičce vstupní kartu a ta nás pustila dovnitř. Běželi jsme na sál, kde probíhala operace. Doběhli jsme ke dveřím na sál, Smrť celý natěšený pohlédl dovnitř a pak se otočil a odešel. „Krucipísek! Tam nahoře už nic nedělaj pořádně!“ Zeptal jsem se ho, co se děje a on mi odpověděl „Viděls to? Vždyť tam je nějaký mladý doktůrek a zkouší si transplantaci na figuríně! Já už opravdu nevím, co tam nahoře dělají. A já to odnáším. A když se jim to už podaří a napíšou mi to dobře, tak na mě zase nadávají lidé.“ Neměl jsem k tomu co říci a tak jsme odešli zpět k autu.
      Projížděli jsme městem a ani jeden z nás nepromluvil. K večeru, když se začalo stmívat, se najednou před námi zastavila doprava. Všechna auta stála na místě a řidiči začali být nervózní. Za pár okamžiků Smrťovi přišla textová zpráva. Vyběhli jsme na ulici a auto jsme nechali na silnici. Běželi jsme podél zastavených aut, až jsme doběhli k ošklivé bouračce uprostřed křižovatky. Do osobního auta narazil autobus, který nyní ležel převrácený na jedné straně. „Že by dnes první?“ Ozval se Smrť. Blízko nehody stáli policisté. Pár z nich Smrť pozdravil, některé znal i jménem. „To víte, v téhle branži máte najednou spoustu kamarádů.“ poznamenal směrem ke mně. K nehodě přiběhli záchranáři a začali vytahovat tělo mladého chlapce z osobního auta. „Tady byste asi teď neměl být. Radši běžte kousek dál.“ Řekl Smrť a vyšel proti chlapci, který už ležel na nosítkách. Pohlédl na něj a celého ho sjel zkoumavým pohledem. „To už není pravda! Jak je tohle možné?!“ Začal naříkat, když jsem se k němu rozběhl. „Tenhle to zvládne.“ Řekl smutně a oba jsme odešli k autu, kde mi Smrť poté řekl: „Je už večer a ačkoli se povídá, že v noci mám plno práce, není tomu tak. V noci lidé spí, a nemají čas na ostatní věci. Ve městě mám ještě něco osobního, takže pokud vám to nevadí, tady bychom se rozloučili. Dnešní den byl nějak moc živý, nezdá se vám?“ A s těmito slovy vklouzl do svého auta a odjel pryč.
      Dnešní den byl živý a je to jedině dobře, ačkoli se to Smrti může zdát jakkoli špatné. Povolání Smrtě není pro každého a den strávený v tomto povolání je na jednu stranu nesmírně zajímavý, ale zároveň děsivý a hrůzný. A konečný obrázek? Ten si udělejte raději sami.


Osnova

a) Úvod
      Pan Smrť
b) Stať
      1) Nepodařený seskok
      2) Popletený úkol
      3) Nejsi sám
      4) Srdeční záležitost
      5) Poslední jiskra naděje
c) Závěr
      Velice živý den

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Jsem divný podivín

Začneme hezky od začátku (Vlastně kde jinde by se mělo začínat, než na začátku. Od toho přeci lidé začátek vymysleli.). Začátek tohoto článku se traduje roku, leta páně, po kristu, evropského data, zemského času přesně v roce 2007 před mým oblíbeným maturitním plesem. Tehdy jsme ve škole měli za úkol říct o ostatních, co si o nich myslíme - samozřejmě jen to dobré (a to bylo právě těžké - kdyby to byli špatné věci… Počkat, kdybychom tenkrát napsali o sobě jen špatné věci, bylo by to hodně originální. Kruci, tak snad neudělám maturitu a navrhnu to mé další třídě (no.. jen tak kecám)). No a jednoho odpoledne, když ve třídě skoro nikdo nebyl, jen pár lidí, které potkávám ve třídě(^-^), se všeobecná debata zvrhla na diskuzi na téma již zmíněných „dobrých vlastností“. No a tak jsem se jedné spolužačky zeptal, jaký tedy jsem. Ona nechtěla odpovědět, ale poté, co jsem jí přislíbil, že ji také něco řeknu, souhlasila. No a zkrátka a jednoduše, řekla že jsem podivín. Pak ještě něco dalšího, ale při té první větě mi začalo pískat v uších a těch pár křečků v mé hlavě běhalo jako o závod a vše ve mně se snažilo pochopit, co že to ta m spolužačka řekla.

Ale v pořádku, já jsem za to byl rád. Vím, co si o mě někdo částečně myslí. Jak se mu jevím a jak o mě přemýšlí. Je to daleko lepší, než kdyby řekla, že jsem nejlepší člověk, jakého kdy potkala, a že jsem naprosto okouzlující blablabla.. puta puta puta. To co řekla byla asi pravda. A toho si cením, když ta pravda byla jakkoli dobrá či špatná - nikdo není dokonalý (ta věta už je takové klišé, jako ftip: šli dva a prostřední upadl..hahaha).

Představte si film „Prci prci prcičky“. Máte? Dobře. Nyní si představte jen první tři díly této (asi už věčné) série. Máte? Dobře. A nyní si vzpomeňte na tu partu kluků, hlavní postavy. Máte? Dobře. A teď si vzpomeňte prosím, na toho kluka, který… ehm… jak bych to jen řekl… který… Jinak. Víte jak vypadá motýl, a teď si představte dva takové jedince. Samec a samička. No a když se tento motýlí pár dlouho nudí, už ho nebaví konverzovat a též už oba dva vypili dost nektaru, tak spolu TO… no… jak bych to… no tento! A nyní zpět k filmu. Takže ten kluk dělal „tento“ se Stifflerovou matkou. Zmínil jsem tento bod schválně, protože ta postava v tom filmu jinak nic moc zajímavého nedělala a podle této indicie si ho asi všichni pamatují (a ještě podle toho, že „studoval“ tantrické myšlení). No a má sestřička mi před nedávnem řekla, že když se dívali na tuto „trilogii“ s přítelem, tak že by bylo hezké, kdybych byl stejný jako tento kluk (Finch). No… to je opravdu divné.

Podle pár lidí jsem se poslední dobou změnil, nejsem prý tak „zábavný“ a veselí, jako dřív. Nevím čím to je, vždyť já nic nepociťuji, snad pár věcí, které se staly rok minulý a byly opravdu divné. Jsem podivín. Asi ano. Mrzí mě, že si to lidé myslí, snažím se vyjít všem vstříc. Často jsem na PC a na icq, a když někdo něco potřebuje, nechám toho, co dělám a pomohu jim. Nepřemýšlím nad tím, nic mi to nepřináší. Možná si myslím, že u těch lidí „hodnotně“ stoupnu, ale je to jen fikce.. asi. Jsem rád, když někomu pomůžu, když něco přeruším, věnuji se něčemu jinému a lidé pak jsou rádi, že jsme jim pomohl - a za nic. Jsem asi podivín. Bohužel poté přijdu třeba do školy a tam mě třeba někteří lidé „srazí na kolena“. Je špatný den, nepřipravil jsem se na hodinu, nebo prostě mám smůlu v zadaných úkolech a všichni se na mě sesypou… To je naše třída. Jsou tam lidé, kterých si „vážím“, jsou tam lidé, kterých si nevážím. Jsem podivín a asi sobec, nevím… Nesnáším lidé, kteří opovrhují ostatními aniž by je poznali (a tím nemyslím, jen pár vět, co se ve třídě prohodí - ze slušnosti). Také nesnáším rajčata (ale kečup jo). I tací se možná v naší třídě najdou. Jak jsem již řekl (neřekl..), mám rád ironii, parodii, sarkasmus. A když jsem se svými přáteli, tak dělám věci, které mě zrovna napadnou. Snad ti lidé vědí, že to vše je jen recese a trochu i „protest“ vůči tomu, jak všichni berou vše vážně. Jak se lidé přetvařují aby se všem zalíbili. Jak vše berou striktně a dělají vše „tak jak ostatní“… Buď se lidem zalíbím, takový jaký jsem a takový budu, dokud budou lidé, kterým se zalíbím.. Zatím jsou. Snad. A až nebudou…I don’t care.

Jsem asi podivín.


PS: Velice Vám děkuji, že jste to přečetli. Že jste obětovali svůj čas na textem člověka, kterého ani neznáte, nebo znáte jen málo. Děkuji Vám a cením si toho.

PS2: Děkuji všem lidem, kteří jsou okolo mě. A těm nejbližším… Těm děkuji nejvíce.

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Napadá mě, že ještě nikoho asi ani nenapadl jeden nápad. Ono vlastně k čemu je nadpis u článku? Tento článek je pouhý nadpis. Bez obsahu. A tak..Ahoj!

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Humbuk týdne, aneb Volba prezidenta

Heleďte se.. Já o politice moc nevím. Nevím toho ani moc o výrobě zmrzliny a ani o stavění vlaštovčích hnízd. Ale jsem pro Klause.

Proč?

Protože asi o politice moc nevím. Každopádně o té frašce, co se děla o víkendu v praze, píše David Grundl velice dobře a myslím, že dokonale vystihl a popsal vzniklou situaci.

Co si myslíte vy?

PS: i diskuze pod článkem na Latrine je velice zajímavá.

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Co kdyby... end!

Už žádné "co kdyby"... Už ne.

Říkal jsem si vždy "co kdybych udělal toto a co kdybych udělal tamto..." a nic z toho jsem nikdy neudělal. Strach, pocit z neúspěchu, výsměch a tak dále, to vše hrálo proti mě. Ale už tomu tak nebude. Not any more.

Ten zlom nastal včír (včera - včerejšek - yesterday - předevčírem ze zítřka). Stál jsem na zastávce a čekal na autobus. Ale už když jsem k zastávce přicházel jsem uviděl známou postavu. Tedy spíše neznámou. Věděl jsem jen její jméno a že s ní jezdím stejným autobusem do školy a občs ze školy. Je opravdu krásná a jak jsem později poznal tak i milá a příjemná. Tak jsem tedy přišel na zastávku a čekal na autobus, který měl jet pár minut po půl osmé večer. "Přemýšlel" jsem jak se s ní začít bavit, protože jsme na zastávce byli sami (nepočítám jednoho malého kluka.. a ten mě stejně nezajímal :) ). Přemýšlel jsem jak se s ní žačít bavit a nebo co dělat abych se s ní bavit nemusel, nebo spíše na to nemyslet. A už to začalo.. co kdyby, co keby, co tedy, co tady... A pak jsem si řekl: konec. Už dost.

Za pár minut autobus nejel, ale to už jsme se vesel bavili o všem možném. Zjistil jsem, že ten kluk byl její malý bratříček (škoda, že byl s ní, jinak jsme ještě chtěli někam zajít), a pár dalších věcí, které už se na blog nehodí. Nakonec jsem tedy zavolal mým rodičům, jestli by nás nevzali domu, protože se nezdálo, že by autobus někdy dorazil.

Jak říkám, co kdyby.. už ne. Protože to k ničemu neni, jediný plus to má v tom, že máte lepší smysl pro fantasii.

Tschus

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Mám Blogííísečeeeek! Juchuůů

Na internetových diskuzích, nebo spíše blocích (myslím ale seriózní blogy) se poslední dobou začíná hodně diskutovat o českém a vlastně i celosvětovém fenoménu. Totiž o tom, že skoro každý má už vlastní blog. A jelikož jsme "co člověk, to názor" tak je i "co blog, to názor". Ono mít blog nic není. Zajdete si na bloguj.cz, nebo na jinou stránku nabízející "rychlý web zadara" a máte blog! Svůj vlastní blog! Jste součást internetu! Vše vám najednou patří. No, ona je to spíše představa malých holčiček, kteřé doma brečí a řežou si žíly a jsou z toho celé smutné (ano.. Emo generace). Však si vyhledejte na seznamu "obyčejné" slovo "blogísek". Vyhledá vám to okolo 500 000 výrazů a odkazů! Výraz "můj blogísek" dokonce přes 500 000 (což tedy nechápu, ale je to tak). Na blog píší lidé nejvíce o tom, jak byli včera nakupovat a že jim Máňa řekla, že Ctibor už nechodí s Mařenou a jak je z toho Věra celá "naměkko"... Ano, něco podbného píšu i já.. no, teda vlastně ne. Nepíšu.

Oni píšou o tom, co dostali k Vánocům.. Koho to zajímá? ( jsem dost hnusnej, co) (vždy když jste takhle hnusní, tak na zemi přibude jeden Emo a naopak, když jste hodní, tak jeden Emo zemře) A teď vážně. Koho zajímá, že klarka453 šla včera na procházku a cestou si koupila zmrzlinu, která jí stejně nechutnala a tak je z toho smutná. Nikoho, tedy až na její kamarádky, které mají také každá svůj malý blogísek. Český internet a blogy upadají. Držte se...

Další otázkou je design stránek. Nepovažuji se za nějakého extra designéra stránek. Ale tak něco o tom vím. A ty blogy? A ten jejich design? Blogy, které jedou pod Blog.cz jsou všechny kompletně stejné! Hnus (pardon). Tyto blogy mě definitivně odnaučily a zhnusily font "Kids" (který je stejně divný a divný byl - je prostě kýčovitý). Každá holčička (a i každý kluk, který si hraje s bárbí) ho na blogu má. Dále pak pozadí webovek. Pozadí i font spolu s barvou písma je například dokonale skloubeno v blogu jisté "deniskydiddl". Tam je krásně ukázáno jak by měla být stránka přehledná. Ihned tam najdete to, co potřebujete a nikde nejsou žádné rušivé elementy. Už ale dost o designu, na ten začínající (a zase ihned upadávající) mladí blogeři nemohou spoléhat.

A nyní ke mě. Bylo tu dost kritiky z mé strany na ostaní. Tak a teď z mé strany na mne. Nikdo sem nepíše komentáře, fajn. To je mi jedno :) Blog jede teprve asi 2-3 měsíce a nikde ho moc neprezntuji. Píšu to samé jako na "blogíískách" - ale to bych neřekl, snažím se některé věci zlehčovat. Ikdyž poslední dobou tu něco takového chybí. Snažím se do článků občas vtěsnat humor, ironii, recesi. Nebo celý článek napíšu jen tak, jak mě zrovna napadne (znáte asociace? :)). Ale nesnžím se sklouznout dolů.. k těm 500 000.

Co říci na závěr? Blogy pište, pište tam jen důležité a "kvalitní" věci. Hodně velký důraz mějte na design stránek. Protože to je první faktor, který potencionální čtenář uvidí jako první. A když ho odradí vzhled, tak půjde jinam - na výběr má opravdu hodně :)

Tak zdar blogování a dobrou noc, pokud již jdete spát.

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Nový rok, nový kabát a trochu nový dysajn.

Bude to už skoro měsíc, co jsme my všichni lidé užívali konec roku 2007, a dále pak jsme oslavovali začátek roku 2008. Už tomu bude skoro měsíc. To je jedna dvanáctina z roku, a co už jste stihli udělat? Já skoro nic. Jen tak si brouzdám po netu, hledám nějaké pěkný design na jedny stránky a najednou vidím celkem pěkný background (no to co je na pozadí (to co je na pozadí stránky samozřejmě)). Byla (a snad ještě je) to stránka lidalicious.com. Mě se to fakt líbilo, a tak jsem si řekl, proč ne. Ehm, sorry, já nenapsal co. Takže mě napadlo, že bych to pozadí mohl mít i na svých stránkách a tak jsem si řekl, proč ne. A ihned jsem to tam vkládal. Výsledkem je, že jsem změnil i trošku barvy u nadpisů a odkazů, trochu jsme změnil velikost písma, udělal si svačinu a došel jsem si na záchod. No snad se vám to líbí ještě víc. A sličné slečně Lidě Mankovski děkuji na pozadí :)

No a dál? Nadpis článku zní jasně. Nový rok - o tom už jsem psal. Nový dysajn - o tom už jsem psal taktéž. A nový kabát - no mám kabát, ale že byste zrovna o něm chtěli něco vědět? Možná, že Kabáti budou mít novou desku, ale už ta poslední byla divná, takže snad raději ne. A poslední zpráva dne, se týká hry Wrld of wórkreft - Blizzardi ji plánují i pro mobily. Tschus und bis morgen

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Povídka: Ti nejdražší

Odbočím od klasického absurdního, obscéního a divného pojetí tohoto webu a napíšu vám zde povídku, kterou jsem napsal. Jen mě tak napadla a doufám, že se vám bude líbit :)
Název, jsem až do poslední chvíle nevěděl, nemohl jsem na něj přijít, a až pak mě to napadlo (a bylo to na záchodě.. - a pokud vás to uráží, tak... tak je to váš osobní problém a mě s tím neobtěžujte). Takže se bavte. Začínáme.

Ti nejdražší
Autor: Hervíř Petr

      „Jdu tam s tebou ráda“ Odpověděla a usmála se.
      Otevřel jsem tedy dveře našeho bytu a vstoupil na chodbu jako první. Celá má rodina mě následovala. Na chodbě jsem čekal až Sára zamkne dveře, já se mezitím postaral o naše dvě děti, které pořád pobíhaly kolem. Sára si dala klíče do kapsy a vyrazili jsme napravo k výtahům. Šli jsme dlouhou chodbou, které byla vymalovaná do oranžovo-hnědých odstínů. Občas se objevil nějaký obraz, který byl decentně osvětlen malou zářivkou nad ním. Procházeli jsme okolo krásných květin, které vždy po ránu celou chodbu provoněly. Nakonec jsme došli k výtahům. Byly zde dva přímo vedle sebe. Zmáčkl jsem kulaté tlačítko na přivolání výtahu Jeho žluté orámování se ihned rozsvítilo a já věděl, že už jsou výtahy na cestě. Děti okolo mě stále poskakovali a hráli si spolu. Podíval jsem se na Sáru a lehce se usmál. Usměv mi ihned oplatila, byla šťastná. Náhle se otevřely dveře levého výtahu. Stáli tam dva muži a s nimi tam byla i jedna žena. Děti okamžitě vběhli dovnitř a Sára je ihned následovala. Sledoval jsem je a uvědomoval si, že jich je tam už dost, a kdybych jel s nimi, tak už by to nebylo moc pohodlné. Bydlíme v patnáctém patře a cesta cizími lidmi je někdy neskutečně dlouhá a obzvláště, když jsou na sebe všichni namačkaní.
      Rozhodl jsem se tedy, že pojedu až dalším výtahem. Za mojí rodinou se zavřeli dveře a oni ujížděli dolů. Skoro v ten samí okamžik se otevřeli dveře pravého výtahu. Ten byl naopak zcela prázdný. Nadechl jsem se a vstoupil dovnitř.

      Otevírám oči. Pomalu, velice pomalu. Nic neslyším, jen jemné pískání. Nic nevidím. Náhle mě zaslepilo bílé oslnivé světlo, ihned jsem oči zavřel. Je silné tak, až to bolí. Zkouším se pohnout, ale nejde to, ruce mám zcela nehybné, nebo je alespoň necítím, stejné je to s dolními končetinami. S hlavou nepohnu skoro vůbec. Začínám mít záchvaty klaustrofobie, nevím kde jsem a co tu vlastně dělám. Zkouším znovu otevřít oči a už ani nevnímám bílé světlo, které pomalu ustupuje a já začínám rozeznávat tvary okolo sebe. Začínám se bát. Nevím kde jsem, chci křičet, ale nejde to. Chci se pohnout, ale nejde to. Rozhlédl jsem se okolo sebe, jak jen mi to oči dovolili.
      Zjistil jsem, že ležím na posteli a jsem přikryt bílou dekou. Napravo ode mne je velké okno, kterým sem doléhají paprsky slunce. Nade mnou je velká lampa, která na mě svítí. Pomalu pískání v uších začíná ustupovat a začínám rozeznávat slabé pípání. Vidím, že okolo mě jsou samé přístroje a všechny vydávají skoro tentýž zvuk. Jsem vystrašen, ale už ne tolik, jako když jsem se probudil. Zkouším si vzpomenout, co se mi mohlo stát, ale na nic jsem se nepamatoval. Pamatuji si jen, že jsem si šel do parku zaběhat. „Mohl jsem upadnout…, ale ne, to je vyloučeno, jak bych mohl při běhu upadnout?“ uvažoval jsem sám pro sebe. „Šel jsem si zaběhat, a pak jsem přišel domu… Ano, určitě jsem byl doma. Bylo to večer, to si pamatuji jistě! V televizi právě dávali večerní zprávy.“ Pak jsem se zarazil „Vlastně si na žádné večerní zprávy nepamatuji, nedívám se na ně. A ani zaběhat jsem si nebyl, vždyť jsem nikdy neběhal!“ Byl jsem z toho v šoku, nevěděl jsem, co se stalo a co se nestalo, nevěděl jsem v tu chvíli vůbec nic.
      Najednou jsem koutkem oka zpozoroval nějakou postavu. Šla přímo ke mně. Jak se blížila, tak jsem rozpoznával, že je to mladý muž, mohlo mu být kolem dvaceti let. Byl celý v bílém plášti a v rukou nějaké papíry. Došel ke mně a prohlédl si mě.
      „Dobrý den, pane Petersone, jak se cítíte?“ zeptal se neznámý muž.
      „Kde to jsem?! A co se stalo?!“ odpověděl jsem poněkud vyděšeně.
      „Nemějte obavy, jste v nemocnici. Je vám dobře?“ Pomalu mi rozepíná pás, který mi držel hlavu a všechny končetiny ve stabilizované poloze.
      „V nemocnici?! Co… co se mi stalo?“ vykoktal jsem ze sebe.
      „Byl jste v kómatu, skoro dva týdny.“ Doktor se podíval do svých papírů, které si přinesl s sebou. „Hmm ano! Pozítří by to byly přesně dva týdny. Omdlel jste a vaše životní funkce ehm.. přestaly plnit své… své funkce. Ale nyní byste měl být stabilizován a v naprostém pořádku.“
      Nemohl jsem uvěřit tomu, co mi právě doktor sdělil. „A co děti? A má žena Sára? Jsou v pořádku?“ zeptal jsem se.
      „Jsou v pořádku, ihned jim zavolám a přijedou sem.“

      Nadechl jsem se a vstoupil dovnitř. Zmáčkl falešným zlatem orámované kulaté tlačítko, které mě mělo zavést do přízemí. Po chvíli jsem se začal oddávat melodiím, které vydávalo rádio ve stropu výtahu za železnou mřížkou. Zrovna jsem jen tak přemýšlel, co budu dnes dělat v práci, když v jednu chvíli mi najednou zalehli uši. Ihned jsem si je připlácl rukama s myšlenkou, že to snad pomůže od toho nepříjemného pocitu. Bylo to divné, protože uši mi ještě nikdy nezalehli ve výtahu, a obzvlášť ne v tomto, který má bránit, proti rychlému přetlaku. A jak si držím uši, tak jsem uslyšel takové „bouchnutí“, takový malý výbuch. Dokonce se výtah lehce otřásl. Nevěděl jsem, co se to děje, ale výtah jel pořád dál a po dalších třech patrech zastavil. Otevřeli se dveře ale ještě jsem nebyl ve svém patře a tak sem čekal, až se výtah zavře a rozjede. Nezavřel se, ale místo toho se spustil alarm. Lidé začali pobíhat po chodbách a sbíhali po schodech do přízemí. Vystoupil jsem z výtahu a myslím, že jsem měl štěstí, protože jsem se zastavil na pátém patře a odtud je to už jen kousek do přízemí. Seběhl jsem do vstupní haly. Rozhlédl se kolem, většina lidí prchala ven z budovy. Ale pár lidí se tísnilo v hloučku u výtahů. Doběhl jsem k lidem a chtěl jsem zjistit, co se stalo… Protlačil jsem se doprostřed a uviděl promáčknuté polootevřené dveře od výtahu, dým, který se valil z výtahu a na zemi ležel záchranář a někoho oživoval, chtěl jsem vidět koho. Náhle jsem ji poznal, byla to Sára! A další záchranář vytahoval dvě malá tělíčka, které měli obličej celý od krve. Mé holčičky!... Podlomila se mi kolena a já padnul na zem pod nohy všem přihlížejícím.

      „Doktor mi řekl, že mám být v klidu a pozítří si mám dojít pro jistotu ještě na kontrolu“ řekl jsem Sáře, když mě vezla z nemocnice.
      „Zajdeme tam společně. Zavezeme děti do školky a pak s tebou do nemocnice“ navrhla. „Víš vůbec, co se ti stalo?“ zeptala se mě.
      „Ne. Na nic konkrétního si nepamatuji, jen záblesky, ale ani ty nedokážu zachytit, vše se mi ztrácí.“ Řekl jsem jí.
      „Upadl jsi na zem, když jsi šel ráno do práce. Jsem moc ráda, že jsi se tak rychle uzdravil. Doktor řekl, že kóma se v takových případech vidí málokdy, ne-li vůbec.“

      „Jak se cítíš? Už je ti dobře?“ Tázala se Sára v pondělí ráno.
      „Je mi fajn. Myslím, že ta kontrola je jen ztráta času.“
      „Ale já chci abys tam šel, může tě to potkat znova. Mám o tebe strach.“
      „Díky miláčku, už jsem v pořádku, jen kvůli tobě tam ještě jednou půjdu.“ Usmál jsem se. Děti přiběhli do jídelny a začali si oblíkat bundy. Já jsem dopil kávu a začal se oblékat také. Odebral jsem se do předsíně, nazul jsem si boty. Ostatní mě následovali.
      „Jsem rád, že tam se mnou jdeš“ řekl jsem Sáře.
      „Jdu tam s tebou ráda“ Odpověděla a usmála se.
      Otevřel jsem tedy dveře našeho bytu a vstoupil na chodbu jako první. Celá má rodina mě následovala. Na chodbě jsem čekal až Sára zamkne dveře, já se mezitím postaral o naše dvě děti, které pořád pobíhaly kolem. Sára si dala klíče do kapsy a vyrazili jsme napravo k výtahům…

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!