Mám Blogííísečeeeek! Juchuůů

Na internetových diskuzích, nebo spíše blocích (myslím ale seriózní blogy) se poslední dobou začíná hodně diskutovat o českém a vlastně i celosvětovém fenoménu. Totiž o tom, že skoro každý má už vlastní blog. A jelikož jsme "co člověk, to názor" tak je i "co blog, to názor". Ono mít blog nic není. Zajdete si na bloguj.cz, nebo na jinou stránku nabízející "rychlý web zadara" a máte blog! Svůj vlastní blog! Jste součást internetu! Vše vám najednou patří. No, ona je to spíše představa malých holčiček, kteřé doma brečí a řežou si žíly a jsou z toho celé smutné (ano.. Emo generace). Však si vyhledejte na seznamu "obyčejné" slovo "blogísek". Vyhledá vám to okolo 500 000 výrazů a odkazů! Výraz "můj blogísek" dokonce přes 500 000 (což tedy nechápu, ale je to tak). Na blog píší lidé nejvíce o tom, jak byli včera nakupovat a že jim Máňa řekla, že Ctibor už nechodí s Mařenou a jak je z toho Věra celá "naměkko"... Ano, něco podbného píšu i já.. no, teda vlastně ne. Nepíšu.

Oni píšou o tom, co dostali k Vánocům.. Koho to zajímá? ( jsem dost hnusnej, co) (vždy když jste takhle hnusní, tak na zemi přibude jeden Emo a naopak, když jste hodní, tak jeden Emo zemře) A teď vážně. Koho zajímá, že klarka453 šla včera na procházku a cestou si koupila zmrzlinu, která jí stejně nechutnala a tak je z toho smutná. Nikoho, tedy až na její kamarádky, které mají také každá svůj malý blogísek. Český internet a blogy upadají. Držte se...

Další otázkou je design stránek. Nepovažuji se za nějakého extra designéra stránek. Ale tak něco o tom vím. A ty blogy? A ten jejich design? Blogy, které jedou pod Blog.cz jsou všechny kompletně stejné! Hnus (pardon). Tyto blogy mě definitivně odnaučily a zhnusily font "Kids" (který je stejně divný a divný byl - je prostě kýčovitý). Každá holčička (a i každý kluk, který si hraje s bárbí) ho na blogu má. Dále pak pozadí webovek. Pozadí i font spolu s barvou písma je například dokonale skloubeno v blogu jisté "deniskydiddl". Tam je krásně ukázáno jak by měla být stránka přehledná. Ihned tam najdete to, co potřebujete a nikde nejsou žádné rušivé elementy. Už ale dost o designu, na ten začínající (a zase ihned upadávající) mladí blogeři nemohou spoléhat.

A nyní ke mě. Bylo tu dost kritiky z mé strany na ostaní. Tak a teď z mé strany na mne. Nikdo sem nepíše komentáře, fajn. To je mi jedno :) Blog jede teprve asi 2-3 měsíce a nikde ho moc neprezntuji. Píšu to samé jako na "blogíískách" - ale to bych neřekl, snažím se některé věci zlehčovat. Ikdyž poslední dobou tu něco takového chybí. Snažím se do článků občas vtěsnat humor, ironii, recesi. Nebo celý článek napíšu jen tak, jak mě zrovna napadne (znáte asociace? :)). Ale nesnžím se sklouznout dolů.. k těm 500 000.

Co říci na závěr? Blogy pište, pište tam jen důležité a "kvalitní" věci. Hodně velký důraz mějte na design stránek. Protože to je první faktor, který potencionální čtenář uvidí jako první. A když ho odradí vzhled, tak půjde jinam - na výběr má opravdu hodně :)

Tak zdar blogování a dobrou noc, pokud již jdete spát.

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Nový rok, nový kabát a trochu nový dysajn.

Bude to už skoro měsíc, co jsme my všichni lidé užívali konec roku 2007, a dále pak jsme oslavovali začátek roku 2008. Už tomu bude skoro měsíc. To je jedna dvanáctina z roku, a co už jste stihli udělat? Já skoro nic. Jen tak si brouzdám po netu, hledám nějaké pěkný design na jedny stránky a najednou vidím celkem pěkný background (no to co je na pozadí (to co je na pozadí stránky samozřejmě)). Byla (a snad ještě je) to stránka lidalicious.com. Mě se to fakt líbilo, a tak jsem si řekl, proč ne. Ehm, sorry, já nenapsal co. Takže mě napadlo, že bych to pozadí mohl mít i na svých stránkách a tak jsem si řekl, proč ne. A ihned jsem to tam vkládal. Výsledkem je, že jsem změnil i trošku barvy u nadpisů a odkazů, trochu jsme změnil velikost písma, udělal si svačinu a došel jsem si na záchod. No snad se vám to líbí ještě víc. A sličné slečně Lidě Mankovski děkuji na pozadí :)

No a dál? Nadpis článku zní jasně. Nový rok - o tom už jsem psal. Nový dysajn - o tom už jsem psal taktéž. A nový kabát - no mám kabát, ale že byste zrovna o něm chtěli něco vědět? Možná, že Kabáti budou mít novou desku, ale už ta poslední byla divná, takže snad raději ne. A poslední zpráva dne, se týká hry Wrld of wórkreft - Blizzardi ji plánují i pro mobily. Tschus und bis morgen

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Povídka: Ti nejdražší

Odbočím od klasického absurdního, obscéního a divného pojetí tohoto webu a napíšu vám zde povídku, kterou jsem napsal. Jen mě tak napadla a doufám, že se vám bude líbit :)
Název, jsem až do poslední chvíle nevěděl, nemohl jsem na něj přijít, a až pak mě to napadlo (a bylo to na záchodě.. - a pokud vás to uráží, tak... tak je to váš osobní problém a mě s tím neobtěžujte). Takže se bavte. Začínáme.

Ti nejdražší
Autor: Hervíř Petr

      „Jdu tam s tebou ráda“ Odpověděla a usmála se.
      Otevřel jsem tedy dveře našeho bytu a vstoupil na chodbu jako první. Celá má rodina mě následovala. Na chodbě jsem čekal až Sára zamkne dveře, já se mezitím postaral o naše dvě děti, které pořád pobíhaly kolem. Sára si dala klíče do kapsy a vyrazili jsme napravo k výtahům. Šli jsme dlouhou chodbou, které byla vymalovaná do oranžovo-hnědých odstínů. Občas se objevil nějaký obraz, který byl decentně osvětlen malou zářivkou nad ním. Procházeli jsme okolo krásných květin, které vždy po ránu celou chodbu provoněly. Nakonec jsme došli k výtahům. Byly zde dva přímo vedle sebe. Zmáčkl jsem kulaté tlačítko na přivolání výtahu Jeho žluté orámování se ihned rozsvítilo a já věděl, že už jsou výtahy na cestě. Děti okolo mě stále poskakovali a hráli si spolu. Podíval jsem se na Sáru a lehce se usmál. Usměv mi ihned oplatila, byla šťastná. Náhle se otevřely dveře levého výtahu. Stáli tam dva muži a s nimi tam byla i jedna žena. Děti okamžitě vběhli dovnitř a Sára je ihned následovala. Sledoval jsem je a uvědomoval si, že jich je tam už dost, a kdybych jel s nimi, tak už by to nebylo moc pohodlné. Bydlíme v patnáctém patře a cesta cizími lidmi je někdy neskutečně dlouhá a obzvláště, když jsou na sebe všichni namačkaní.
      Rozhodl jsem se tedy, že pojedu až dalším výtahem. Za mojí rodinou se zavřeli dveře a oni ujížděli dolů. Skoro v ten samí okamžik se otevřeli dveře pravého výtahu. Ten byl naopak zcela prázdný. Nadechl jsem se a vstoupil dovnitř.

      Otevírám oči. Pomalu, velice pomalu. Nic neslyším, jen jemné pískání. Nic nevidím. Náhle mě zaslepilo bílé oslnivé světlo, ihned jsem oči zavřel. Je silné tak, až to bolí. Zkouším se pohnout, ale nejde to, ruce mám zcela nehybné, nebo je alespoň necítím, stejné je to s dolními končetinami. S hlavou nepohnu skoro vůbec. Začínám mít záchvaty klaustrofobie, nevím kde jsem a co tu vlastně dělám. Zkouším znovu otevřít oči a už ani nevnímám bílé světlo, které pomalu ustupuje a já začínám rozeznávat tvary okolo sebe. Začínám se bát. Nevím kde jsem, chci křičet, ale nejde to. Chci se pohnout, ale nejde to. Rozhlédl jsem se okolo sebe, jak jen mi to oči dovolili.
      Zjistil jsem, že ležím na posteli a jsem přikryt bílou dekou. Napravo ode mne je velké okno, kterým sem doléhají paprsky slunce. Nade mnou je velká lampa, která na mě svítí. Pomalu pískání v uších začíná ustupovat a začínám rozeznávat slabé pípání. Vidím, že okolo mě jsou samé přístroje a všechny vydávají skoro tentýž zvuk. Jsem vystrašen, ale už ne tolik, jako když jsem se probudil. Zkouším si vzpomenout, co se mi mohlo stát, ale na nic jsem se nepamatoval. Pamatuji si jen, že jsem si šel do parku zaběhat. „Mohl jsem upadnout…, ale ne, to je vyloučeno, jak bych mohl při běhu upadnout?“ uvažoval jsem sám pro sebe. „Šel jsem si zaběhat, a pak jsem přišel domu… Ano, určitě jsem byl doma. Bylo to večer, to si pamatuji jistě! V televizi právě dávali večerní zprávy.“ Pak jsem se zarazil „Vlastně si na žádné večerní zprávy nepamatuji, nedívám se na ně. A ani zaběhat jsem si nebyl, vždyť jsem nikdy neběhal!“ Byl jsem z toho v šoku, nevěděl jsem, co se stalo a co se nestalo, nevěděl jsem v tu chvíli vůbec nic.
      Najednou jsem koutkem oka zpozoroval nějakou postavu. Šla přímo ke mně. Jak se blížila, tak jsem rozpoznával, že je to mladý muž, mohlo mu být kolem dvaceti let. Byl celý v bílém plášti a v rukou nějaké papíry. Došel ke mně a prohlédl si mě.
      „Dobrý den, pane Petersone, jak se cítíte?“ zeptal se neznámý muž.
      „Kde to jsem?! A co se stalo?!“ odpověděl jsem poněkud vyděšeně.
      „Nemějte obavy, jste v nemocnici. Je vám dobře?“ Pomalu mi rozepíná pás, který mi držel hlavu a všechny končetiny ve stabilizované poloze.
      „V nemocnici?! Co… co se mi stalo?“ vykoktal jsem ze sebe.
      „Byl jste v kómatu, skoro dva týdny.“ Doktor se podíval do svých papírů, které si přinesl s sebou. „Hmm ano! Pozítří by to byly přesně dva týdny. Omdlel jste a vaše životní funkce ehm.. přestaly plnit své… své funkce. Ale nyní byste měl být stabilizován a v naprostém pořádku.“
      Nemohl jsem uvěřit tomu, co mi právě doktor sdělil. „A co děti? A má žena Sára? Jsou v pořádku?“ zeptal jsem se.
      „Jsou v pořádku, ihned jim zavolám a přijedou sem.“

      Nadechl jsem se a vstoupil dovnitř. Zmáčkl falešným zlatem orámované kulaté tlačítko, které mě mělo zavést do přízemí. Po chvíli jsem se začal oddávat melodiím, které vydávalo rádio ve stropu výtahu za železnou mřížkou. Zrovna jsem jen tak přemýšlel, co budu dnes dělat v práci, když v jednu chvíli mi najednou zalehli uši. Ihned jsem si je připlácl rukama s myšlenkou, že to snad pomůže od toho nepříjemného pocitu. Bylo to divné, protože uši mi ještě nikdy nezalehli ve výtahu, a obzvlášť ne v tomto, který má bránit, proti rychlému přetlaku. A jak si držím uši, tak jsem uslyšel takové „bouchnutí“, takový malý výbuch. Dokonce se výtah lehce otřásl. Nevěděl jsem, co se to děje, ale výtah jel pořád dál a po dalších třech patrech zastavil. Otevřeli se dveře ale ještě jsem nebyl ve svém patře a tak sem čekal, až se výtah zavře a rozjede. Nezavřel se, ale místo toho se spustil alarm. Lidé začali pobíhat po chodbách a sbíhali po schodech do přízemí. Vystoupil jsem z výtahu a myslím, že jsem měl štěstí, protože jsem se zastavil na pátém patře a odtud je to už jen kousek do přízemí. Seběhl jsem do vstupní haly. Rozhlédl se kolem, většina lidí prchala ven z budovy. Ale pár lidí se tísnilo v hloučku u výtahů. Doběhl jsem k lidem a chtěl jsem zjistit, co se stalo… Protlačil jsem se doprostřed a uviděl promáčknuté polootevřené dveře od výtahu, dým, který se valil z výtahu a na zemi ležel záchranář a někoho oživoval, chtěl jsem vidět koho. Náhle jsem ji poznal, byla to Sára! A další záchranář vytahoval dvě malá tělíčka, které měli obličej celý od krve. Mé holčičky!... Podlomila se mi kolena a já padnul na zem pod nohy všem přihlížejícím.

      „Doktor mi řekl, že mám být v klidu a pozítří si mám dojít pro jistotu ještě na kontrolu“ řekl jsem Sáře, když mě vezla z nemocnice.
      „Zajdeme tam společně. Zavezeme děti do školky a pak s tebou do nemocnice“ navrhla. „Víš vůbec, co se ti stalo?“ zeptala se mě.
      „Ne. Na nic konkrétního si nepamatuji, jen záblesky, ale ani ty nedokážu zachytit, vše se mi ztrácí.“ Řekl jsem jí.
      „Upadl jsi na zem, když jsi šel ráno do práce. Jsem moc ráda, že jsi se tak rychle uzdravil. Doktor řekl, že kóma se v takových případech vidí málokdy, ne-li vůbec.“

      „Jak se cítíš? Už je ti dobře?“ Tázala se Sára v pondělí ráno.
      „Je mi fajn. Myslím, že ta kontrola je jen ztráta času.“
      „Ale já chci abys tam šel, může tě to potkat znova. Mám o tebe strach.“
      „Díky miláčku, už jsem v pořádku, jen kvůli tobě tam ještě jednou půjdu.“ Usmál jsem se. Děti přiběhli do jídelny a začali si oblíkat bundy. Já jsem dopil kávu a začal se oblékat také. Odebral jsem se do předsíně, nazul jsem si boty. Ostatní mě následovali.
      „Jsem rád, že tam se mnou jdeš“ řekl jsem Sáře.
      „Jdu tam s tebou ráda“ Odpověděla a usmála se.
      Otevřel jsem tedy dveře našeho bytu a vstoupil na chodbu jako první. Celá má rodina mě následovala. Na chodbě jsem čekal až Sára zamkne dveře, já se mezitím postaral o naše dvě děti, které pořád pobíhaly kolem. Sára si dala klíče do kapsy a vyrazili jsme napravo k výtahům…

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

"...a šťastný nový rok, ty mrcho nevěrná!"

-kdybyste si nemohli vzpomenout z jakého filmu je tato věta, tak je z filmu Sám doma 2: Ztracenv New Yorku.

"Ahoj, teď si asi říkáš, že Ti zase někdo píše nějaké děsně ftipné veršované přání.. Ale to Ti já nepíšu. Takový způsob se mi nelíbí, protože to jeden člověk vymyslí a polovina republiky si to pak posílá navzájem. Je to neosobní, neoriginální.. A proto Ti přeji "jen" ty nejkouzelnější vánoce, dárky které Tě potěší, vánoční pohodu a klid a plno lásky. Měj se krásně a užij si vánoce, i když letos budou asi bez sněhu..."

Tak toto je přepis (originál je bez hacku a carek) sms, kterou jsem posílal všem lidem, kteří pro mě něco znamenají a těm, na které jsem nechtěl zapomenout i když už si nejsme tolik bližší. Bohužel jsem neměl možnost takto popřát pár lidem, jelikož na ně nemám telefonní číslo. Jim jsem ale popřál jinou cestou ("uf.."). Poslal jsem to lidem, aby si vánoce opravdu užili, aby ty nejkouzelnější vánoce byly zrovna letos, aby se všichni měli rádi. A sakra... já zapomněl na světový mír.

Mnoho lidí (když si spočítám, že tyto stránky navštěvují přibližně 3 lidé, tak slovo mnoho ztrácí na svém "mohutném" významu) si možná řeklo, že nemám rád vánoce nebo něco podobného. Opak je pravdou. Já miluji vánoce (možná se slovo "vánoce" z nepochopitelného důvodu píše s velkým "V", ale já to tak nepíšu, tak mě omluvte), mám je opravdu rád, mám na každé vánoce dobré, krasné vzpomínky, ale nesnáším, jak každý vánoce "mechanizuje", každý rok dělá to samé -> v prosinci "NĚCO" nakoupit, hlavně ať to stojí co nejvíc, vždyť je to přeci dárek k vánocům. Koupit jich hodně, vždyť jsou vánoce... O štědrém dnu všem v seznamu, ať už je znáte nebo ne, poslat jednu stupidní sms (nemusí být stupidní, stupidní začne být až když vám ta samá sms přijde třeba desetkrát po sobě..). Rozbalí si dárky, které jsou také drahé, protože jsou vánoce. Ale co z toho? Jakou mají takoví lidé radost? jak se z toho všeho můžouradovat? Co jim zvedne náladu? Že dostanou auto (záměrně přeháním)? Z něho se budou "radovat" prvních pár měsíců, možná jen týdnů. Pak se z toho stane součást. Jejich součást. A už to nebude droj jejich radosti, vzpomínek na vánoce atd.. Když ovšem začnete dělat věci nezvyklé, nemechanizované, lidé to ocení (já vim.. jihlavanka, ta vždycky voní hezky).

Když jsem napsal a poslal sms, kterou jsem vám napsal na začátku článku, tak mi obratem začali lidé psát, že to je opravdu krásné přání, že je to potěšilo, děkovali mi. Zkrátka byli šťastní. O to šlo.

Když vám totiž přichází každý rok, rok co rok, i na přes rok sms:

"Krouhnul jsem zatáčku, sáně se zvrhli, dárky jsou na sračku, sobi mi zdrhli! Už mě nečekej! Ježíšek! Hezké vánoce a šťastný nový rok.
Dodatek aka inteligentní humor: Tuto sms mi poslal jeden kamarád asi deset minut po tom, co jsem mu já napsal sms.

...tak vás to nepotěší, ale ani vám to nezkazí náladu. Prostě si to přečtete, pokrčíte rameny a zmáčknete "C". Vymazat. A už si na to ani nevzpomenete. Tohle platí i o těch krásných smskách, které jsou opravdu krásné - žádná ironie, které jsou líbezné k oušku, rýmují se skoro i číslem odesílatele, ale prostě když to posílá každý druhý, tak je to, s prominutím, hnus. Absolutně, ale absolutně to nikoho nepotěší. Jen si řeknou, že si na mě ten a ta vzpomněli...

To samé je i z dárkem (záměrně jsem se vyhnul slovu "dárkami" protože nikdy nevim, jaké se píše "i/y"). Když kupujete dárky jen tak aby jste je měli, bez "citu", bez promyšlení, tak je to nanic. Přijít, koupit, odejít, zabalit, rozbalit, huráá, hmm, a pak nic. To je přesně tak. Ale když dáte dárek od srdce, nebo když je dobře promyšlen, tak to stojí za to. Odbočím -> Před vánoci (22.12.) jsme si udělali takové předvánoční posezení s přáteli, kde jsme si chtěli dát dárky. A jeden kamarád dal všem lidem v místnosti ponožky. Podle mě to byl výborný nápad. A vcelku to ani moc námahy vymyslet nedalo. A myslím, že to všechny potěšilo. Mě určitě.

A teď už dost o vánocích. Co jsem chtěl napsat, jsem napsal. A stejně jsem chtěl psát o silvestru.. Tak příště.

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!