Jsem divný podivín

Začneme hezky od začátku (Vlastně kde jinde by se mělo začínat, než na začátku. Od toho přeci lidé začátek vymysleli.). Začátek tohoto článku se traduje roku, leta páně, po kristu, evropského data, zemského času přesně v roce 2007 před mým oblíbeným maturitním plesem. Tehdy jsme ve škole měli za úkol říct o ostatních, co si o nich myslíme - samozřejmě jen to dobré (a to bylo právě těžké - kdyby to byli špatné věci… Počkat, kdybychom tenkrát napsali o sobě jen špatné věci, bylo by to hodně originální. Kruci, tak snad neudělám maturitu a navrhnu to mé další třídě (no.. jen tak kecám)). No a jednoho odpoledne, když ve třídě skoro nikdo nebyl, jen pár lidí, které potkávám ve třídě(^-^), se všeobecná debata zvrhla na diskuzi na téma již zmíněných „dobrých vlastností“. No a tak jsem se jedné spolužačky zeptal, jaký tedy jsem. Ona nechtěla odpovědět, ale poté, co jsem jí přislíbil, že ji také něco řeknu, souhlasila. No a zkrátka a jednoduše, řekla že jsem podivín. Pak ještě něco dalšího, ale při té první větě mi začalo pískat v uších a těch pár křečků v mé hlavě běhalo jako o závod a vše ve mně se snažilo pochopit, co že to ta m spolužačka řekla.

Ale v pořádku, já jsem za to byl rád. Vím, co si o mě někdo částečně myslí. Jak se mu jevím a jak o mě přemýšlí. Je to daleko lepší, než kdyby řekla, že jsem nejlepší člověk, jakého kdy potkala, a že jsem naprosto okouzlující blablabla.. puta puta puta. To co řekla byla asi pravda. A toho si cením, když ta pravda byla jakkoli dobrá či špatná - nikdo není dokonalý (ta věta už je takové klišé, jako ftip: šli dva a prostřední upadl..hahaha).

Představte si film „Prci prci prcičky“. Máte? Dobře. Nyní si představte jen první tři díly této (asi už věčné) série. Máte? Dobře. A nyní si vzpomeňte na tu partu kluků, hlavní postavy. Máte? Dobře. A teď si vzpomeňte prosím, na toho kluka, který… ehm… jak bych to jen řekl… který… Jinak. Víte jak vypadá motýl, a teď si představte dva takové jedince. Samec a samička. No a když se tento motýlí pár dlouho nudí, už ho nebaví konverzovat a též už oba dva vypili dost nektaru, tak spolu TO… no… jak bych to… no tento! A nyní zpět k filmu. Takže ten kluk dělal „tento“ se Stifflerovou matkou. Zmínil jsem tento bod schválně, protože ta postava v tom filmu jinak nic moc zajímavého nedělala a podle této indicie si ho asi všichni pamatují (a ještě podle toho, že „studoval“ tantrické myšlení). No a má sestřička mi před nedávnem řekla, že když se dívali na tuto „trilogii“ s přítelem, tak že by bylo hezké, kdybych byl stejný jako tento kluk (Finch). No… to je opravdu divné.

Podle pár lidí jsem se poslední dobou změnil, nejsem prý tak „zábavný“ a veselí, jako dřív. Nevím čím to je, vždyť já nic nepociťuji, snad pár věcí, které se staly rok minulý a byly opravdu divné. Jsem podivín. Asi ano. Mrzí mě, že si to lidé myslí, snažím se vyjít všem vstříc. Často jsem na PC a na icq, a když někdo něco potřebuje, nechám toho, co dělám a pomohu jim. Nepřemýšlím nad tím, nic mi to nepřináší. Možná si myslím, že u těch lidí „hodnotně“ stoupnu, ale je to jen fikce.. asi. Jsem rád, když někomu pomůžu, když něco přeruším, věnuji se něčemu jinému a lidé pak jsou rádi, že jsme jim pomohl - a za nic. Jsem asi podivín. Bohužel poté přijdu třeba do školy a tam mě třeba někteří lidé „srazí na kolena“. Je špatný den, nepřipravil jsem se na hodinu, nebo prostě mám smůlu v zadaných úkolech a všichni se na mě sesypou… To je naše třída. Jsou tam lidé, kterých si „vážím“, jsou tam lidé, kterých si nevážím. Jsem podivín a asi sobec, nevím… Nesnáším lidé, kteří opovrhují ostatními aniž by je poznali (a tím nemyslím, jen pár vět, co se ve třídě prohodí - ze slušnosti). Také nesnáším rajčata (ale kečup jo). I tací se možná v naší třídě najdou. Jak jsem již řekl (neřekl..), mám rád ironii, parodii, sarkasmus. A když jsem se svými přáteli, tak dělám věci, které mě zrovna napadnou. Snad ti lidé vědí, že to vše je jen recese a trochu i „protest“ vůči tomu, jak všichni berou vše vážně. Jak se lidé přetvařují aby se všem zalíbili. Jak vše berou striktně a dělají vše „tak jak ostatní“… Buď se lidem zalíbím, takový jaký jsem a takový budu, dokud budou lidé, kterým se zalíbím.. Zatím jsou. Snad. A až nebudou…I don’t care.

Jsem asi podivín.


PS: Velice Vám děkuji, že jste to přečetli. Že jste obětovali svůj čas na textem člověka, kterého ani neznáte, nebo znáte jen málo. Děkuji Vám a cením si toho.

PS2: Děkuji všem lidem, kteří jsou okolo mě. A těm nejbližším… Těm děkuji nejvíce.

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Napadá mě, že ještě nikoho asi ani nenapadl jeden nápad. Ono vlastně k čemu je nadpis u článku? Tento článek je pouhý nadpis. Bez obsahu. A tak..Ahoj!

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Humbuk týdne, aneb Volba prezidenta

Heleďte se.. Já o politice moc nevím. Nevím toho ani moc o výrobě zmrzliny a ani o stavění vlaštovčích hnízd. Ale jsem pro Klause.

Proč?

Protože asi o politice moc nevím. Každopádně o té frašce, co se děla o víkendu v praze, píše David Grundl velice dobře a myslím, že dokonale vystihl a popsal vzniklou situaci.

Co si myslíte vy?

PS: i diskuze pod článkem na Latrine je velice zajímavá.

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Co kdyby... end!

Už žádné "co kdyby"... Už ne.

Říkal jsem si vždy "co kdybych udělal toto a co kdybych udělal tamto..." a nic z toho jsem nikdy neudělal. Strach, pocit z neúspěchu, výsměch a tak dále, to vše hrálo proti mě. Ale už tomu tak nebude. Not any more.

Ten zlom nastal včír (včera - včerejšek - yesterday - předevčírem ze zítřka). Stál jsem na zastávce a čekal na autobus. Ale už když jsem k zastávce přicházel jsem uviděl známou postavu. Tedy spíše neznámou. Věděl jsem jen její jméno a že s ní jezdím stejným autobusem do školy a občs ze školy. Je opravdu krásná a jak jsem později poznal tak i milá a příjemná. Tak jsem tedy přišel na zastávku a čekal na autobus, který měl jet pár minut po půl osmé večer. "Přemýšlel" jsem jak se s ní začít bavit, protože jsme na zastávce byli sami (nepočítám jednoho malého kluka.. a ten mě stejně nezajímal :) ). Přemýšlel jsem jak se s ní žačít bavit a nebo co dělat abych se s ní bavit nemusel, nebo spíše na to nemyslet. A už to začalo.. co kdyby, co keby, co tedy, co tady... A pak jsem si řekl: konec. Už dost.

Za pár minut autobus nejel, ale to už jsme se vesel bavili o všem možném. Zjistil jsem, že ten kluk byl její malý bratříček (škoda, že byl s ní, jinak jsme ještě chtěli někam zajít), a pár dalších věcí, které už se na blog nehodí. Nakonec jsem tedy zavolal mým rodičům, jestli by nás nevzali domu, protože se nezdálo, že by autobus někdy dorazil.

Jak říkám, co kdyby.. už ne. Protože to k ničemu neni, jediný plus to má v tom, že máte lepší smysl pro fantasii.

Tschus

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!