Nezapomenu...

      Rychle zrekapituluji události posledních dní:

            Anglický jazyk - 2
            Český jazyk - 2
            Informatika a Management - 2
            Matematika - 2

      Tak to bychom měli, a teď k té horší, tedy.. ne horší, spíše smutnější… záležitosti.

      Jak to tak po maturitě, a celkově ve čtvrtém ročníku, bývá - odchod, rozchod, padla! Všichni se na to těší. Já se taky těšil (a ještě se těším), ale už to není takové.
      V prváku si člověk na lidi ve třídě zvykne a na konci ví, že za dva měsíce je ve druháku potká znovu. Ve druháku už mu je někdo více bližší a někdo méně, a zase je zde pocit toho, že ve třeťáku se opět shledáte. Třeťák to je všechno možné dohromady, a hlavně je zde všechno možné. A pořád se těšíte na čtvrťák - máte jistotu, že lidi, na které jste si zvykli, které jste si oblíbili, ke kterým jste se i třeba připoutali, se vrátí a vy je znova uvidíte. Ale co ve čtvrťáku?

      Čtvrťák uběhl tak rychle jako žádný jiný rok. Maturák, vánoce, pololetí, pasování třeťáků a maturita v pondělí, v úterý, ve středu, poté závěrečné ukončení - hurá někam pít. A v pátek?... V pátek konec. Celý rok jsme se připravovali na jeden týden. Jeden krátký týden, relativně normální týden. Proto ten rok tak rychle uběhl, protože se musel vejít do jednoho týdne. Kolik si toho řeknete s lidmi, které vidíte 5 hodin denně, ale jen týden? Co se dá změnit, a hlavně jak to vše rychle uteče, a vy už ani nemáte na nic z toho čas.

A po tomto týdnu přichází vyvrcholení - Pátek večer. Je smutné a hlavně nemožné se za jeden večer se všemi rozloučit, tak jak bychom chtěli. S lidmi, se kterými jsme trávili čtyři roky ve škole, jezdili jsme společně na výlety, bavili se spolu, smáli se, hádali se, pili spolu, spali spolu... tak s těma jsem se měl rozloučit za jeden večer? Rozloučení tak mizivé, tak maličké, symbolizované ťuknutím skleničky šampusu ke konci večera... Je to smutné.

Bude mi chybět R a Z a jejich rozhovory a následné dvoudenní ticho. Bude mi chybět M a jeho ftipné připomínky a jeho chytrost. Bude mi chybět také M, se kterou jsem toho moc nenapovídal, ale bez ní by M byl v lavici sám. Bude mi chybět i N s M, které... jsou své, vyčůrané, ale občas v pohodě. Chybět mi bude i dvojka P a M - M za svojí fobii k bakteriím a dobrému pokecu, a P též díky rozhovorům s ní. Vzpomínat budu i na nerozlučnou - rozlučnou dvojku M a K, dobře se s nimi povídalo, ale změnili se. Mám vás rád. Nikdy nezapomenu na ukecanost P (a nikdy nezapomenu na první týden ve škole s ní) s M (nikdy nezapomenu na její velice zvláštní přezdívku Geniální Mičl) - prokecali celou hodinu, ale o přestávce bylo ticho, prý si všechno řekli o hodině. Budu vzpomínat i na H který se velice změnil od dob, kdy jsem ho viděl poprvé. A když měl svůj den byl to super člověk... ale také když měl svůj druhý den, tak bylo lepší být od něj dál :). Ač je to zajímavé, tak mi hodně k srdci přirostl S, který je svůj a lidé u něj nesmí dát na první dojem. Je to velice výjimečný člověk. A na závěr naše blondýnka V. Nikdy nezapomenu na jeho pády ze židle, házení propisek do koše a to, jak se vždy dokázal rozčílit na paní učitelku Z a T.

Bylo mi s vámi moc dobře, i když prvních pár týdnů to tak nebylo (a ani nevim, proč jsem takovou přezdívku dostal?! :)). Vím, že tento text si přečte asi tak 5 lidí z naší třídy, jsem za to rád. Asi. Jen mě mrzí, že to už skončilo. Snad vyjde nějaký ten výlet, kde se ještě uvidíme. A pokud ne?... Tak... jak říkám, pokud mě někdo bude chtít vidět, tak si mě najde, a pokud se já budu chtít s někým sejít, tak si ho také najdu...


Mějte se dobře a v životě nechť to dotáhnete tak daleko, jak budete sami chtít!

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Ve velkém bytě

      Narodíme se, jsme vychováváni jako ty nejrozkošnější děti na světě, k narozeninám dostaneme první kolo, tašku do školy a pak i počítač. Od kamarádů pak cigaretu a špeka. Školou nějak prolezeme. Přichází první láska, druhá láska. Vše za jeden večer. Oženíme se. Od rodičů se odstěhujeme, protože to s nimi nevydržíme. Koupíme si malý byt se zasraně velkou televizí. Platíme účty, občas dluhy a včas daně. Narodí se nám první dítě, pak druhé, vychováváme je jako ty nejrozkošnější děti na světě, dostanou od nás kolo, mobil a pak auto. Nalezneme u nich v pokoji trávu a pytlíček, ve kterém určitě není mouka. Školou nějak prolezou a najdou si partnery, odejdou z domova za křiku a nadávaní...

      ...dál žijeme ve velkém bytě a koukáme na zasraně malou televizi. Jsme staří a z telefonu se ozývá syn, který nám oznamuje, že se z nás stali prarodiče. A život je stejně krásný!

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

neradvstavam.cz - já taky!

Divný nadpis?

Ne.

Tak divný autor?

Snad taky ne.

Takže divný článek!

To už je trochu pravda...


      Tento článek je jak z klasického blogííísku. Rychlý, odkazující na jiné stránky, chybí tu jen tuna obrázku z imageshacku. Ale snad tomu až tak není - ikdyž je.

      Vždyť ani, již klasický, obrázek jsem nedělal.. ani nic podobného. Jsem smutný. Asi jsem klesl hluboko, ale musím se s vámi o to podělit.

      CoolHotmail.cz

Zkuste. Já mám. A je to super!

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Při školní besídce

      Představte si, že to co nyní budete číst, vám říká malý chlapec na pódiu, při školní besídce

      "Dobrý den, dnes bych vám rád zazpíval jednu básničku, nebo vlastně písničku. Já jsem jí nesložil, ale dostal jsem za domácí úkol se to naučit a tady to odříkat..." Obecenstvo, složené převážně z rodičů vystupujících dětí, se náhle začalo smát. Chlapec je mírně nervózní.
      "Opravdu!" náhle vykřikne.
      Obecenstvo se uklidní.

      Nyní zapomeňte na chlapce a na ostatní rodiče. Nechce ho v klidu odejít a dočtěte, prosím, zbytek těchto řádků


Chtěl bych jen tak sedět,
sedět kdesi, třeba v parku.
Vedle ní, jen mlčet,
naslouchat hlasu skřivánků

      A když tam tak sedim,
      někde kdesi, třeba v parku,
      je to jiné, je to divné.
      Již neslyším zpěv skřivánků



Chtěl bych jít ulicí ruku v ruce,
opírat se o ni a ona o mne.
Cítit se krásně, cítit se sladce,
proč jen nemohu, proč ne?

      A když pak s ní jdu ruku v ruce,
      opírám se o ni a ona o mne.
      Necítím se krásně, necítím se sladce.
      Proč jen nemohu...

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!