Konec, který jsem si vymyslel

Pamatujete na článek, kde jsem psal svůj sloh - polo reportáž, polo fejeton, polo všechno. Ten článek se jmenoval "Sloh: Jden den s...". Doporučuji přečíst, než se pustíte do následujících řádek, protože jinak se za prvé absolutně nebudete tušit o čem to tu píšu. A za druhé se připravíte o jedno hezké (podle mě) ukončení.

Takže pokud jste si přečetli již zmíněný článek, který je tak trošku nutný k tomuto článku, čtěte dál.

Když jsem totiž psal ten sloh, napadl mě trochu rychlejší, ale zato lepší (opět jen můj názor) konec. Celý sloh má být reportáž. Třeba to ani reportáž není - to je ale teď jedno. Psal jsem to spíše odlehčeně, trošku snad i ftipně, ale znáte mě, nemám rád moc happy endy. tedy abych to uvedl na správnou míru. Např. u filmu, sledujete film a už od začátku víte, že to dobře dopadne. A to je podle mě špatně. Musí vás ten film zaujmout, překvapit. Musíte se nad tím alespoň trochu zamyslet. A proto, když je happy end někde, kde není přímo vyžadován, je to fajn. A kde naopak není, když ho většina diváků čeká je (opět jen podle mě - můj názor) super. Ale sledovat něco jako tupé stádo a už od začátku vědět jak to dopadne.. je nanic. A tak se pomalu vracím k mému slavnému slohu. Ten rychlejší konec, o kterém jsem již mluvil, se mi líbil mnohem více, ale jelikož jsem to odevzdával učitelce, tak jsem si to až tak dovolit nemohl. Ale díky pár lidem, kteří dali dohromady hlavy a vymysleli internet, tak díky nim nyní ten konec můžu publikovat na "veřejnost". Tak si ho užijte, je opravdu krátký.

Rozbalit celý sloh

V patách Smrť
Autor: Hervíř Petr

Vy, jenž nyní truchlíte nad zesnulou osobou, nečtěte prosím dále tento text

      Lidé zkouší všelijaké práce a povolání. Některé je uspokojuje a naplňuje, některé je nudí a do práce chodí naštvaní a z práce chodí s radostí. Z mnoha mnou dělaných rozhovorů a statistik mi vyplynulo, že většina lidí, kteří se těší do zaměstnání a necítí potřebu být otrávení v práci, tak jejich práce je klidná, žádný stres, žádné napětí, ale také skoro žádná fyzická námaha. Z toho vyplývá, že čím více stresu, napětí a vyčerpání sil, tím méně se lidé těší do práce. Potkal jsem ale jednoho člověka, kterému práce drsná, hektická a plná stresu vůbec nevadí. Ba naopak, má ji docela rád. Jeho jméno je Smrť. Příjmení z důvodu odhalení nechce zveřejnit. Jeho práce je prostá, avšak je jí zapotřebí vždy a všude. Vydal jsem se tedy s tímto záhadným mužem na cestu, abych zmapoval jeho celý jeden průměrný den v práci.
      Ráno, pokud se tento čas dá takto nazývat, vstává velice brzy. Již jednu minutu po půlnoci je připraven k odchodu do svého milovaného zaměstnání. Vyrazil jsem s ním a následoval ho do jeho černého auta, které parkovalo před jeho domem. V autě se upravil a podíval se na mobil, na který mu přišla textová zpráva. „Máme práci!“, zaznělo z jeho úst a on nastartoval motor. „Víte, moje práce je vlastně úplně, ale úplně prostá.“ Začal po chvíli Smrť. „Všechno spočívá v tomhle mobilu, kam mi šéf posílá textovky a v nich je adresa, kam mám zajet. Pokaždý je to stejný, přijedu, zkontroluju, zapíšu si a odjedu. Často se stává, že vyjedu k místu a pak se něco pokazí a už tam jet nemusim, ale nemějte strach, v zápětí mi příde další textovka s další prací.“ Akorát dokončil větu a dojeli jsme na místo určení. Vystoupil jsem z auta, rozhlédl se kolem sebe, ale nic jsem neviděl. Pak ale Smrť ukázal prstem směrem vzhůru. Nad námi byl most. Byl hodně vysoký a na jeho okraji lezl neznámý člověk. „Tak takhle to začíná vždycky“, odvětil Smrť „počkejte chvilku, ono to nějak dopadne.“ Okolo mě proběhl policista a zdravotníci. Smrť se s jedním z nich letmo pozdravil a zapálil si cigaretu. Čekali jsme deset minut, a pak se z vysílačky policisty ozval hlas, který nám oznámil, že sebevraždě se podařilo zabránit. Smrť trochu zklamaný odešel do auta, do kterého jsem nastoupil i já.
      „Víte, tohle se občas stává. V týhle branži je to normální a já už jsem si na to zvykl. Zpočátku mě to štvalo, mám přeci jiné věci na práci, než čekání na sebevraha, který si to nakonec rozmyslí. Ale nyní je to jiné. Pořídil jsem si auto, takže jsem všude rychle a nějaké zdržení mě netrápí.“. Na mobilu se zobrazila další textovka. „Ach, to je hned za rohem! Tak se na to podíváme, co nám osud připravil.“ A odbočili jsme první ulicí doprava. Po pár metrech jsme zastavili a vešli do domu přes ulici. Vyběhli jsme do prvního patra a vešli do prvního bytu. V bytě byla pouze malá holčička, které bylo okolo osmi let a její maminka, která ležela na pohovce skoro bez pohybu. Smrť se na mě otočil a s ledovým klidem se mě otázal „Nevidíš tady někde křečka?“ Začal jsem hledat po bytě to malé stvoření, když náhle na Smrťův mobil přišla textovka se vzkazem plným omluv a s novou adresou. Když jsme odcházeli z bytu, uviděl jsem holčičku, jak drží v ruce křečka a dává mu najíst.
      Nasedli jsme, dnes už potřetí, do auta, motor zadrnčel a vyjeli jsme. „Tohle se tam u nás nahoře dost často stává, že něco spletou. Je to taky jediná věc, která mi vadí. Člověk se trmácí přes celé město, aby pak zjistil, že křeček žije a že to všechno byl jen omyl. Jinak tu práci ale miluji.“ Zeptal jsem se ho, co přesně na ni tak miluje. „Tu volnost. Tu bezstarostnost. Víte, žiju už skoro čtyři a půl miliardy let a za tu dobu jsem toho už hodně udělal a nějakou volnost a trochu i odpočinek bych si zasloužil. A celkově ta práce mi vyhovuje, nad ničim moc nepřemejšlim, dělám, co se mi řekne a to mi vyhovuje. A jak říkám, jediný, co mě nebaví, jsou tyhle akce, které jsou od začátku omyl, někdo něco nesprávně spočítal a já za to platim.“ Z jeho lehkého rozčílení jsem ho vyrušil, když jsem se zeptal, jestli už náhodou nejsme na místě. Byli jsme na okraji města. Viděl jsem jen továrny a nejrůznější sklady a haly. Vydal jsem se po stopách Smrťovi. Došli jsme k hloučku policistů a kolemjdoucích lidí. „A sakra, Bernard. Jdem zpátky do auta! Hned!“ okřikl mě Smrť a tak jsem šel. V autě mi vysvětlil, že na zemi je Smrťů více, aby se práce stíhala udělat. Prý každý má svůj prostor, který je jen jeho, ale pokud se k adrese, která je mimo jeho území, dostane dříve, než ten, komu patří, tak je to v pořádku. Horší prý je, když ho nějaký Smrť nachytá na svém “rajonu“, když tam nebyl první a tudíž tam nemá co dělat. Dále jsem se nevyptával a pokračovali jsme v cestě.
      Jelikož už bylo dlouho po poledni, rozhodli jsme se, že si dáme něco k jídlu. Došli jsme do nedaleké restaurace a objednali si jídlo. Při jídle se ozval opět zvuk signalizující, že v nejbližší době se nebudeme nudit. Smrť pohledl na mobil a ihned vstal od stolu, odešel k autu a na stole nechal pár bankovek. Vzal jsme si své věci a běžel jsem a ním. Zjistil jsem, že má namířeno do nedaleké nemocnice. „Transplantace srdce! To jsi ještě neviděl. Vždycky doktorům fandím, ale občas…“ Nedopověděl to, protože jsme přijeli k nemocnici a vběhli do vchodu. U vstupu Smrť ukázal sestřičce vstupní kartu a ta nás pustila dovnitř. Běželi jsme na sál, kde probíhala operace. Doběhli jsme ke dveřím na sál, Smrť celý natěšený pohlédl dovnitř a pak se otočil a odešel. „Krucipísek! Tam nahoře už nic nedělaj pořádně!“ Zeptal jsem se ho, co se děje a on mi odpověděl „Viděls to? Vždyť tam je nějaký mladý doktůrek a zkouší si transplantaci na figuríně! Já už opravdu nevím, co tam nahoře dělají. A já to odnáším. A když se jim to už podaří a napíšou mi to dobře, tak na mě zase nadávají lidé.“ Neměl jsem k tomu co říci a tak jsme odešli zpět k autu.
      Projížděli jsme městem...

...a ani jeden z nás nepromluvil. Cesta městem rychle utíkala Smrťovi přišla další textová zpráva. Oznámil mi, kam máme jet a jeli jsme za novým cílem. Ihned na první křižovatce jsme na semaforech měli červenou. Smrť se lehce pousmál a dále sledoval silnici a auta okolo sebe. Najednou blikla zelená a my jsem se rozjeli. V řadě jsme byli první a tak jsme byli skoro jediní, kteří byli v křižovatce. Zaregistroval jsem, že Smrťovi přišla na mobil další textová zpráva a v dalším okamžiku do našeho auta zprava narazil ve vysoké rychlosti autobus...

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!