Pravda je jen jedna...

...a někdy bolí, takže je dobré ji znát?

Každý člověk má okolo sebe pár lidí, kterým věří, kterým se svěřuje, se kterými tráví dost času atd atd... Ti nejbližší (když nepočítám rodinu, která je mnohdy z tohoto kruhu vyškrtnuta úplně). Od nich se čeká, že k vám budou upřímní. Samozřejmě, že vám neřeknou vše, někdy třeba ano, ale podle mého skromného názoru, se vždy najde situace, kdy je lepší trochu zalhat. Ale o tom dnešní slyšení není.

Bavíme se o "situacích", ale tam je občas lhaní pochopitelné a omluvné. Ale co charakter člověka? Co jeho chování? Když člověka poprvé potkáte, poznáváte se a zpočátku nevidíme skoro nic. Jen - a to se stává velice často, až bych řekl pořád - jen přetvářku. Až pokud toho člověka chceme více poznat, trávíme s ním více času, zjišťujeme jaký vlastně je, více se nám "otevírá", zjišťujeme na něm chyby. Nebo ne "chyby" ale něco co nám trochu vadí, ale ten člověk o tom neví. Neuvědomí si to, a je to v pořádku, protože kdyby si to uvědomil, tak se tak přeci nechová.

Když tedy někoho více poznáme, zjistíme, že toto a tamto nám trošku vadí, ale nejsme sobečtí, nehledáme to špatné záměrně. To NE! Jen je to věc (povaha, vlastnost) bez které bysme se u té osoby klidně obešli. Je správné to tomu člověku říct? Když už se znáte opravdu dlouho a hodně jste spolu prožili? Nebo když se znáte jen krátce, ale už se něco rýsuje. Muže ho to velice ranit a dotknout se ho. Třeba s vámi přestane mluvit. Když řeknete pravdu, co si přímo myslíte, neohrozí to snad vaše přátelství? A zároveň si musíte uvědomit, jaké by to bylo, kdyby on, nebo někdo jiný, vám řekl pravdu (a to je velice relativní pojem) o vás. Jestli byste se stáhli do sebe a nenáviděli ho (předpokládám, že by to bylo opravdu tvrdé), nebo byste byli rádi.

Ono totiž zlepšit se, aniž by vás kdokoli "ohodnotil" je prakticky nemožné. Měli bysme sice svoje vzory, ke kterým bysme se snažili přiblížit. Jak oblékánim, tak mluvenim, chuzí, a tak.. Ale to by bylo asi tak vše. Mohli bysme mluvit, jako ti nejtrapnější v celé vesnici, chovat se jako blbci. Když by nám to nikdo neřekl, tak se tak budeme chovat stále. Ale každý se jakž takž naučí tohle ovládat, aby vypadal na první pohled dobře. Vetšinou, ale na pohled druhý, třetí a další už jsou vidět právě nějaké "kazy". A ty se můžou také napravit, ne?

Ale jsme u toho. Promluvit si o tom? Nebo to přehlížet?

Třeba já osobně bych moc rád věděl, co si o mě lidé myslí. Blízcí přátelé. Ale ne věty typu "Jo si fajn" nebo "Jo, si dobrej" nebo "Hmm.. trapák". Ale aby to bylo více do hloubky. Mám rád upřímnost v blízkých řadách, protože jen tak se dokážu zlepšit. A kritiku beru s nadšením, ale ta kritika se musí myslet upřímně.

Ahoj

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!