Odbočím od klasického absurdního, obscéního a divného pojetí tohoto webu a napíšu vám zde povídku, kterou jsem napsal. Jen mě tak napadla a doufám, že se vám bude líbit :)
Název, jsem až do poslední chvíle nevěděl, nemohl jsem na něj přijít, a až pak mě to napadlo (a bylo to na záchodě.. - a pokud vás to uráží, tak... tak je to váš osobní problém a mě s tím neobtěžujte). Takže se bavte. Začínáme.
Ti nejdražší
Autor: Hervíř Petr
Autor: Hervíř Petr
„Jdu tam s tebou ráda“ Odpověděla a usmála se.
Otevřel jsem tedy dveře našeho bytu a vstoupil na chodbu jako první. Celá má rodina mě následovala. Na chodbě jsem čekal až Sára zamkne dveře, já se mezitím postaral o naše dvě děti, které pořád pobíhaly kolem. Sára si dala klíče do kapsy a vyrazili jsme napravo k výtahům. Šli jsme dlouhou chodbou, které byla vymalovaná do oranžovo-hnědých odstínů. Občas se objevil nějaký obraz, který byl decentně osvětlen malou zářivkou nad ním. Procházeli jsme okolo krásných květin, které vždy po ránu celou chodbu provoněly. Nakonec jsme došli k výtahům. Byly zde dva přímo vedle sebe. Zmáčkl jsem kulaté tlačítko na přivolání výtahu Jeho žluté orámování se ihned rozsvítilo a já věděl, že už jsou výtahy na cestě. Děti okolo mě stále poskakovali a hráli si spolu. Podíval jsem se na Sáru a lehce se usmál. Usměv mi ihned oplatila, byla šťastná. Náhle se otevřely dveře levého výtahu. Stáli tam dva muži a s nimi tam byla i jedna žena. Děti okamžitě vběhli dovnitř a Sára je ihned následovala. Sledoval jsem je a uvědomoval si, že jich je tam už dost, a kdybych jel s nimi, tak už by to nebylo moc pohodlné. Bydlíme v patnáctém patře a cesta cizími lidmi je někdy neskutečně dlouhá a obzvláště, když jsou na sebe všichni namačkaní.
Rozhodl jsem se tedy, že pojedu až dalším výtahem. Za mojí rodinou se zavřeli dveře a oni ujížděli dolů. Skoro v ten samí okamžik se otevřeli dveře pravého výtahu. Ten byl naopak zcela prázdný. Nadechl jsem se a vstoupil dovnitř.
Otevírám oči. Pomalu, velice pomalu. Nic neslyším, jen jemné pískání. Nic nevidím. Náhle mě zaslepilo bílé oslnivé světlo, ihned jsem oči zavřel. Je silné tak, až to bolí. Zkouším se pohnout, ale nejde to, ruce mám zcela nehybné, nebo je alespoň necítím, stejné je to s dolními končetinami. S hlavou nepohnu skoro vůbec. Začínám mít záchvaty klaustrofobie, nevím kde jsem a co tu vlastně dělám. Zkouším znovu otevřít oči a už ani nevnímám bílé světlo, které pomalu ustupuje a já začínám rozeznávat tvary okolo sebe. Začínám se bát. Nevím kde jsem, chci křičet, ale nejde to. Chci se pohnout, ale nejde to. Rozhlédl jsem se okolo sebe, jak jen mi to oči dovolili.
Zjistil jsem, že ležím na posteli a jsem přikryt bílou dekou. Napravo ode mne je velké okno, kterým sem doléhají paprsky slunce. Nade mnou je velká lampa, která na mě svítí. Pomalu pískání v uších začíná ustupovat a začínám rozeznávat slabé pípání. Vidím, že okolo mě jsou samé přístroje a všechny vydávají skoro tentýž zvuk. Jsem vystrašen, ale už ne tolik, jako když jsem se probudil. Zkouším si vzpomenout, co se mi mohlo stát, ale na nic jsem se nepamatoval. Pamatuji si jen, že jsem si šel do parku zaběhat. „Mohl jsem upadnout…, ale ne, to je vyloučeno, jak bych mohl při běhu upadnout?“ uvažoval jsem sám pro sebe. „Šel jsem si zaběhat, a pak jsem přišel domu… Ano, určitě jsem byl doma. Bylo to večer, to si pamatuji jistě! V televizi právě dávali večerní zprávy.“ Pak jsem se zarazil „Vlastně si na žádné večerní zprávy nepamatuji, nedívám se na ně. A ani zaběhat jsem si nebyl, vždyť jsem nikdy neběhal!“ Byl jsem z toho v šoku, nevěděl jsem, co se stalo a co se nestalo, nevěděl jsem v tu chvíli vůbec nic.
Najednou jsem koutkem oka zpozoroval nějakou postavu. Šla přímo ke mně. Jak se blížila, tak jsem rozpoznával, že je to mladý muž, mohlo mu být kolem dvaceti let. Byl celý v bílém plášti a v rukou nějaké papíry. Došel ke mně a prohlédl si mě.
„Dobrý den, pane Petersone, jak se cítíte?“ zeptal se neznámý muž.
„Kde to jsem?! A co se stalo?!“ odpověděl jsem poněkud vyděšeně.
„Nemějte obavy, jste v nemocnici. Je vám dobře?“ Pomalu mi rozepíná pás, který mi držel hlavu a všechny končetiny ve stabilizované poloze.
„V nemocnici?! Co… co se mi stalo?“ vykoktal jsem ze sebe.
„Byl jste v kómatu, skoro dva týdny.“ Doktor se podíval do svých papírů, které si přinesl s sebou. „Hmm ano! Pozítří by to byly přesně dva týdny. Omdlel jste a vaše životní funkce ehm.. přestaly plnit své… své funkce. Ale nyní byste měl být stabilizován a v naprostém pořádku.“
Nemohl jsem uvěřit tomu, co mi právě doktor sdělil. „A co děti? A má žena Sára? Jsou v pořádku?“ zeptal jsem se.
„Jsou v pořádku, ihned jim zavolám a přijedou sem.“
Nadechl jsem se a vstoupil dovnitř. Zmáčkl falešným zlatem orámované kulaté tlačítko, které mě mělo zavést do přízemí. Po chvíli jsem se začal oddávat melodiím, které vydávalo rádio ve stropu výtahu za železnou mřížkou. Zrovna jsem jen tak přemýšlel, co budu dnes dělat v práci, když v jednu chvíli mi najednou zalehli uši. Ihned jsem si je připlácl rukama s myšlenkou, že to snad pomůže od toho nepříjemného pocitu. Bylo to divné, protože uši mi ještě nikdy nezalehli ve výtahu, a obzvlášť ne v tomto, který má bránit, proti rychlému přetlaku. A jak si držím uši, tak jsem uslyšel takové „bouchnutí“, takový malý výbuch. Dokonce se výtah lehce otřásl. Nevěděl jsem, co se to děje, ale výtah jel pořád dál a po dalších třech patrech zastavil. Otevřeli se dveře ale ještě jsem nebyl ve svém patře a tak sem čekal, až se výtah zavře a rozjede. Nezavřel se, ale místo toho se spustil alarm. Lidé začali pobíhat po chodbách a sbíhali po schodech do přízemí. Vystoupil jsem z výtahu a myslím, že jsem měl štěstí, protože jsem se zastavil na pátém patře a odtud je to už jen kousek do přízemí. Seběhl jsem do vstupní haly. Rozhlédl se kolem, většina lidí prchala ven z budovy. Ale pár lidí se tísnilo v hloučku u výtahů. Doběhl jsem k lidem a chtěl jsem zjistit, co se stalo… Protlačil jsem se doprostřed a uviděl promáčknuté polootevřené dveře od výtahu, dým, který se valil z výtahu a na zemi ležel záchranář a někoho oživoval, chtěl jsem vidět koho. Náhle jsem ji poznal, byla to Sára! A další záchranář vytahoval dvě malá tělíčka, které měli obličej celý od krve. Mé holčičky!... Podlomila se mi kolena a já padnul na zem pod nohy všem přihlížejícím.
„Doktor mi řekl, že mám být v klidu a pozítří si mám dojít pro jistotu ještě na kontrolu“ řekl jsem Sáře, když mě vezla z nemocnice.
„Zajdeme tam společně. Zavezeme děti do školky a pak s tebou do nemocnice“ navrhla. „Víš vůbec, co se ti stalo?“ zeptala se mě.
„Ne. Na nic konkrétního si nepamatuji, jen záblesky, ale ani ty nedokážu zachytit, vše se mi ztrácí.“ Řekl jsem jí.
„Upadl jsi na zem, když jsi šel ráno do práce. Jsem moc ráda, že jsi se tak rychle uzdravil. Doktor řekl, že kóma se v takových případech vidí málokdy, ne-li vůbec.“
„Jak se cítíš? Už je ti dobře?“ Tázala se Sára v pondělí ráno.
„Je mi fajn. Myslím, že ta kontrola je jen ztráta času.“
„Ale já chci abys tam šel, může tě to potkat znova. Mám o tebe strach.“
„Díky miláčku, už jsem v pořádku, jen kvůli tobě tam ještě jednou půjdu.“ Usmál jsem se. Děti přiběhli do jídelny a začali si oblíkat bundy. Já jsem dopil kávu a začal se oblékat také. Odebral jsem se do předsíně, nazul jsem si boty. Ostatní mě následovali.
„Jsem rád, že tam se mnou jdeš“ řekl jsem Sáře.
„Jdu tam s tebou ráda“ Odpověděla a usmála se.
Otevřel jsem tedy dveře našeho bytu a vstoupil na chodbu jako první. Celá má rodina mě následovala. Na chodbě jsem čekal až Sára zamkne dveře, já se mezitím postaral o naše dvě děti, které pořád pobíhaly kolem. Sára si dala klíče do kapsy a vyrazili jsme napravo k výtahům…
Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!
