Poslední náct

      Už se schyluje k večeru. Já spolu s mým velice blízkým přítelem a jeho přítulkyní usedáme do auta a vyrážíme do města. Cestou kupujeme tašku plnou chipsů a zastavujeme u jednoho domu, kde jsme si nechali chladit zákusky. Bereme vše s sebou a odjíždíme do nedalekého „společenského“ podniku, kde já, můj kámoš a ještě jeden kamarád oslavíme společně našich osmnáct let na tomto světě. Byla to krásná oslava, přišli lidé, kterých si vážím - přišli lidé, které jsem pozval. Byl to nezapomenutelný večer. To se stalo před rokem.
      Teď to bylo podobné, akorát s jednou maličkostí. Bylo to úplně jiné. Nejdříve byla oslava naplánovaná na pátek - klasika. Poté na sobotu - ještě to šlo, ale znáte to - v sobotu ráno se proberete, nevíte co jste dělali minulý den, v hlavě vám skáčou malé, roztomilé, v červených trenýrek oblečené opičky a hrají při tom na bicí a do ucha vám bílá myška šeptá: „Hervy má večer oslavu narozenin“… Prostě sobota je sobota a pátek je pátek. A když už jsme u toho tak středa je středa a pondělí je pondělí - i když často bych byl rád, aby už v pondělí byl pátek.
      Jak jste již poznali, tak v sobotu jsem měl oslavu narozenin. A kolikátých? To ženy neříkají. A sakra. Chtěl jsem říct.. ehm… 19.narozeniny.
      Víte, nepsal bych o tomto večeru, kdyby byl podle mých představ. Protože by článek byl absolutně k ničemu. Píšu o tom večeru proto, že byl jiný. Bál jsem se, že takový bude, že se další den ráno probudím, řeknu si „hmm..a je to fuč..a ani jsem si to neužil“ a nic z toho mít nebudu, ledajak plnou hlavu přemýšlení - ale o tom to dnes není.
      Večer začal. Dejme tomu, že začátek byl plánován na 19:00, s tím, že většina přijde okolo 19:00-19:30. A bylo to skutečně tak. Dejme tomu, že ten den mi mnoho lidí akci „odpískalo“. To člověku zvedne náladu - ty lidi jsem tam chtěl mít. Ty které jsem pozval pro mě něco znamenají a když mi v den oslavy odřeknou příchod, tak už to nebude takové. V podstatě ti lidé, které jsem tam chtěl a i ti, kteří přišli, tak s nimi jsem vyrůstal, nebo alespoň zasáhli do mého života - z každého jsem si něco vzal a.. a… měl jsem myšlenku, ale už zmizela.
      Večer tedy začal, přicházeli známí staří i mladí. Pilo se veselilo se a… odcházelo se. Když odešel jeden člověk, jeden koho si opravdu vážím, tak jsem si uvědomil, že tento večer opravdu nebude takový jaký jsem si představoval. Na druhou stranu přišli lidé noví, které jsem buď neznal vůbec, nebo jen asi 10 sec. (ona bude vědět :) ). Za ten večer se toho na jednu stranu stalo spoustu. Ale na druhou stranu vlastně nic. Nikdo jiný než já za to nemůže, kdybych snad řekl opak, tak bych byl veelký sobec.
      Věta závěrem. Když na oslavě část lidi chyběla, tak chyběla i část mého já. Bohužel v ten den, nepřišli lidé, kteří tvoří velkou část mého já. A nemám jim to za zlé, protože oni sami, kdyby mohli, tak tam se mnou budou. Chyba byla i v tom, že jsem čekal něco víc. Že jsem čekal, že to bude lepší než v minulém roce. Ale teď vím dvě věci - nic nečekat a pak být mile překvapen (podle mě je tahle věta klišé, a moc dobře se neaplikuje - ale budiž), a druhou věc jsem zapomněl.

PS: Pokud se vám zdá článek roztržitý, že si protiřečí, nebo že vůbec nedává smysl, tak to bude tím, že ještě teď toho mám v hlavě tolik o tom večeru, že jsem rád, že jsem sepsal alespoň toto.
PS2: Díky že jste to přečetli.
PS3: Díky vám, kdo se alespoň na chvíli stavil. A díky i těm, kdo to štěstí neměli. Snad příště :)
PS4: Přemýšlím k čemu jsou Pé-eSka.. Na vše by stačil prolog a vše by bylo takové „hmmm..tajemnější“
PS5: Mám nápad na další článek - bude sestaven pouze z dialogu Pé-eSek.. jupííí

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!