Ztracené nálezy

Hledám krásu a měl jsem ji na očích
Hledám lásku a měl jsem ji na srdci
Hledám radost a hledám štěstí

Vše jsem měl a ztratil.

Nehledám strach, který se mi vkrádá do pokoje
Nehledám tíseň, která na mě padá
Nehledám samotu a už vůbec ne zapomnění

Neměl jsem a teď nacházím.

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Tak nějak prázdno

Jen momentální nálada. Doufal jsem, že se vypíši. Nějak to ale nezabralo. I tak, dobrou chuť :)


Mám strach z prázdných řečí.
A když dojdou slova, to je snad to nejhorší.
Směju se, ale v mém úsměvu je bezmoc.
Haha viď, sranda, ale za tu já se už nemůžu schovávat.
Co se stalo? Smích už není to, co býval.
Vlastně nic už takové neni. Já se snad už jen bojim.
Bojim se i toho, že nevim co mám dělat.
Musím si stanovit cíl. Dobře.
Škola. Ale proč mi to kurva nejde? Proč se nedokážu soustředit a mám hlavu plnou -zdá se- hloupostí?
V tom bude určitě problém. Nejde to. Musim být lepší. A lepší. A lepší. A lepší?
Na druhou stranu - můžu si za to sám. Ty si za to můžeš sám. A ty si za to můžeš sama. Jaký si to uděláš.. a až se ucho utrhne, bude už pozdě.
Tohle psaní je totiž umění. Myslíte, že ne? Taky tomu nevěřim. Umění je, když se k tomu mohou lidé po letech, staletích, tisíciletích vracet. A bude to stále aktuální.
Nikoho tohle nezajímá.
Ty víš, že teď potřebuju pomoc. Ty to víš. Já se ji snažim dávat lidem, na kterých mi záleží. Ale teď ji kurva potřebuju já. Jsem asi sobec.
Proto se mi zdá, že má poslední povídka má vlastně něco do sebe. Už takhle dál nemůžu. Neni to vidět, co? Neni to poznat, viď? Asi sem dobrej. Je to asi jediný v čem jsem.

Bojim se budoucnosti.
Pláču nad minulostí.
A myslim, že nežiju přítomností.

Tak co se stalo?

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Povídka: Zločin

Temná noc. Velké město. Černá zákoutí. Hospody. Bary. Noční osvětlení. Zima. Sníh. Malé uličky. A v jedné z nich jsem já. Já a ještě někdo. Pereme se. Nevím proč. Proč? Jedna rána. Obličej mě bolí. Druhá rána. Neustál ji. Padá. Tvrdě dopadl. Krev. Měsíční svit. On leží. Nehýbá se. Nedýchá. Zato já dýchám za dva. Popadnu ho. Táhnu ho za popelnice. A utíkám. Vyběhnu z uličky. Ulice. Svit lamp. Lidé. Kina. Restaurace. Bojím se. Nevím co dělat. Běžím pryč. Domů. Běžím dál. Vyběhnu schody. Najdu klíče. Vběhnu dovnitř. Do bytu. Zavřu. Padnu na podlahu. Usínám...

...v televizi nic. Nikdo nehledá. Nikomu nechybí. Jsem rád. Možná šťastný. Nikdo nebyl u mě. Nikdo mě nehledá. Nikde nikdo. Nemám jídlo. Musím na nákup. Vyjdu ven. Zima. Nasadím čepici. Vítr a sníh. Přejdu silnici. Vběhnu do krámku. Kupuji nezbytné věci. Vracím se ihned zpět. Neotáčím se. Nesmí mě vidět. Ne moc dlouho. Konečně jím. Po třech dnech. Bolí mě břicho. I po jídle. Je mi špatně. Proč ho ještě nikdo nehledá? Byla to nehoda. Hloupá nehoda. Nevím co bych víc řekl. Nemohl jsem pomoci. Asi zapadal sněhem. Dobře jsem ho ukryl. Ale pořád je mi divně. Ani nevím co se ten večer dělo. Co sem dělal já? A proč on?...

...zapnu televizi. Zprávy. Vražda. Ha! Třeba to bude on. Asi to bude on. Ne. Není. Bohužel. Proč -bohužel-? Spíš -díky bohu-! Tohle není správný. Zločin. Spáchal jsem zločin. Ale proč ho nehledají? To je všem jedno, že zmizel? Je to asi dobře. Ale je mi zle. Víc a víc. Bolí mě už i hruď. Nemůžu se bolesti zbavit. Už aby vyhlásili pátrání...

...týden. Nic. Prostě nic. Nemůžu spát. Nemůžu jíst. Klepu se. Vždyť to byla jen sebeobrana! Nehoda! Nechte mě být! Už víc nechci. Bojím se. Musím. Já musím! Vyjdu ven. Zima. Sníh a vítr. Neotáčím se. Přejdu silnici. Běžím. Dýchám za dva. Kina. Restaurace. Více lidí. Běžím. Necítím bolest. Vběhnu do uličky. Tma. I přes den. Sníh. Bez krve. Pomalu našlapuji. Popelnice. A za ní. Závěj sněhu. Nadechnu se. Najednou. Absolutní klid. Ruka mě zebe. Odhrnuji sníh. Víc a víc. Zebe mě hlava. Nemám čepici. Odhrnuji dál. Aach! Tupá bolest v zátylku! Mrazem necítím ruce. Hrabu. A pod sněhem. Prázdno. Nic. Nikde nikdo! Jen zem. Zátylek tak bolí. Sahám si na něj. Krev! Už je pozdě. Padám na zem. Nehýbám se. Nedýchám...

...proč mě nikdo nehledá?

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Bído života! Jak já tě mám rád!

V časech klidu a pohody se toho moc neděje. Je totiž klid a pohoda. V časech štěstí a blaženosti se toho děje mnoho. Je vám velice dobře, bavíte se. Nic vám nechybí. Dějí se věci, díky kterým jste šťastni. Lidé okolo vás jsou šťastni s vámi a vy nemáte potřebu o tom nějak přemýšlet. Užíváte si to, jak to jen jde. A ani možná tolik nekoukáte na okolí.

Ale v časech těžkých, složitých.. to se toho děje snad nejvíce. Když se tolik neradujete, nenalézáte štěstí, moc se nebavíte. Třeba i chcete, ale nejde to. Takové chvíle nás posouvají. Dopředu, ale i zpět dozadu. Jsme najednou sami. Přemýšlíme o sobě. Jak se asi chováme. Co jsme vše udělali. Co jsme naopak neudělali. Máme dostatek času na přemýšlení. Jsme sami se sebou. Je nám mizerně a zdá se nám, že je vše špatné. V ten moment, i když se toho podle nás moc neděje, se toho děje opravdu hodně. Uvědomíme si třeba jen trošku "kdo jsme". Kdo je tu pro nás. Ač je to hloupé a povrchní, ale může to nastat, že zjistíme, kdo za to "nestojí". Kdo se jen přetvařuje. Můžeme objevit náš potenciál. Naše chyby. Můžeme si poté s čistou hlavou promyslet svůj cíl. V tento čas toho o sobě a o svých "nejbližších" můžeme zjistit opravdu hodně. Stačí se jen dobře dívat. Pozor ale na špatné závěry.

A nakonec, a to je to nejdůležitější zjištění. V těžké situaci můžeme nalézt opravdového přítele!

Přeji Vám, abyste našli i Vašeho opravdového přítele. Ne herce. A pokud jste ho již našli, chytněte ho, obejměte a řekněte mu, že ho máte rádi a pak ho už nikdy nepouštějte...!

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Nedokončený hovor

Nesnáším zavěšení telefonu uprostřed věty. Když pak zjistíte, že na konci nikdo není. Ihned vše svedete na toho druhého. Je totiž hloupý! Nerozumí vám! A přeci je vina i na vaší straně! Kvůli něčemu přeci musel zavěsit. Na druhou stranu bych si to já nikdy nedovolil. Je to otázka cti? Nedovolil bych si to, protože ten člověk mi chce něco říct, řvát na mě, něco mi vyčíst, na něco upozornit. Chce říct cokoli. Říká to pouze a jen vám. A vy mu uprostřed toho všeho zavěsíte? Nedostáváte pak ani možnost oponovat. Protože jediná zpětná reakce je ticho v telefonu toho druhého. Jak výstižné a většinou to tomu dotyčnému stačí aby pochopil jaký člověk mu vlastně zavěsil.

Pak to stačí i k tomu, že se už nemusí ozvat. Nestojíte mu za další hovor.

A co potom pocity člověka, který předčasně zavěsil? Jaká to útěcha pro toho, který byl přerušen, když si pak pomyslí, co se onomu člověku musí asi honit hlavou. Bylo to jeho rozhodnutí zavěsit a teď musí nést následky. A tyto následky jsou pochybnosti. "Co když nezavolá?" "Co mi vlastně chtěl ještě říct?" "Proč jsem vůbec zavěsil??" Samozřejmě se tyto otázky dostaví (pokud vůbec) až po nějakém čase, ale to už může být pozdě, jelikož si to již druhá strana mohla rozmyslet a změnit své stanovisko vůči této osobě...

A nakonec. Co když budete ve stejné situaci, ale přesně naopak. Někdo zavěsí vám? Užijte si ten pocit. Prožijte si ho. Je to jako jít potmě do schodů a udělat krok navíc. To šlápnutí do prázdna.. to krátké, ale intenzivní leknutí. Nezapomeňte na to.


Jednomu mému příteli se to stává často. A on je stále tak "silný" (nebo slabý?) a nechává si to líbit.

Vyslechněte a budete vyslechnuti. Jinak nechte raději telefon v nočním stolku.

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!