Zastavilo se..

A je to tu. Zastavilo se to. To "něco" co nás žene kupředu se zastavilo. Chci psát, ale tak nějak nepotřebuji psát. Chtěl bych si napsat nějakou povídku. Jen tak pro radost. Ale nějak se mi nechce. A víte proč? Protože se to zastavilo, aby se to jinde mohlo dát do pohybu.

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Pořád dokola

Po dlouhé době, kdy jsem nic nepsal - nic mě netrápilo tak moc, že bych musel něco napsat - je najednou doba, která si už napsat něco žádá.

Jak název napovídá, bude to téma, které zde melu dokola a dokola, vařím z vody a občas přidám masox. Nyní bych to chtěl nějak zakončit. Celou tu éru mých prapodivných článků o změnách. Všechno to, co jsem měl v hlavě, ale nedokázal jsem tomu dát jasnou formu. Všechny ty žvásty, které jsem tu psal a které když si dnes přečtu mi skoro nedávají smysl. Tak to všechno chci ukončit.

Sám na sobě pozoruji, že jsem někdo jiný. Teď a o rok zpět. Ta změna je až strašná, když ji dokážete zpozorovat sami na sobě - o to víc vás překvapí a pak možná i vyděsí. Za ten zmíněný rok se toho stalo mnoho:

• Vysoká škola


• Snaha se "osamostatnit"


• Vlastní auto


• Přítelkyně

Před rokem jsem byl samá sranda, ftip, ale také jsem byl ještě trochu uťáplý. Ale po příchodu na vysokou školu jsem musel vzít jinou roli. Novou roli. Ztrácel jsem se v ní, ale nakonec jsem to nějak ustál. Najednou jsem už někam zase zapadal. Bylo to fajn a změny jsem nezpozoroval.

Přišlo auto a s ním větší ramena. Malé machrování (ale ne moc - opravdu, snad mi to tu někdo dosvědčí). Změny jsem nepoznal. Byl podzim, zima, jaro.. a já začal psát ty své "divné" články. Nevěděl jsem proč je píšu, jen jsem se necítil dobře a tak jsem zapl PC a psal. Postupem roku mi začalo vadit čím dál tim víc věcí - doma. Takovýten "správný vysokoškolský život" jsem nezažil (kromě asi dvou dní). Měl jsem pocit, že jsme stále vozen za ručičku a tak jsem se snažil z toho nějak utéct.

A přitom jsem zjistil, že se z klidného, ftipného optimisty stává pomalu výbušný, zmatený cholerik.

Jak začnete přemýšlet, když zjistíte, že se chováte úplně stejně, mluvíte stejně a myslíte skoro podobně jako jiná osoba. Ale její styl chování skoro až nesnášíte?

Zjistil jsem to celkem nedávno - měsíc? Možná dva. Je mi.. divně. Moc divně.

Chci být ten, co byl před rokem. Možná ne tak uťáplým, ale tím veselým hochem. Už to nějak nejde. Ale takhle chovat se také nechci.


Co se -doprdele- stalo tak špatně?

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Můj deníčku....

Asi jsem se změnil. Nikdy jsem to tak nepociťoval, až teď. Trochu mě to děsí a trochu láka. Nejhorší ale je, když vám ty změny připomínají vaše rodiče. Ty určité povany, chování, které nemáte rádi, které skoro nesnášíte. Tak zjistíte, že to chování částečně máte i vy. A to je ještě v pořádku - když o tom nevíte vy sami. Ale když to pak sami zjistíte? A teď nemyslím, že vás na to někdo upozorní, ale že zjišťujete, že se chováte zkrátka jinak a ikdyž se chcete chovat "postaru" tak to nějak nejde. A pak mávnete rukou a řeknete si "no a co, takhle je to taky fajn". Ale nějaká část říká, že to je špatně. Je asi čas dospět. Už i pohled na svět je jiný. Na lidi okolo mě. Nějak se ztrácí. A nejhorší na tom je, že skoro nic nemůžu dělat. Jsem tak svázaný a přitom volný. Ne.. jsem spíš jen svázaný. A momentálně mě sere to, že se nedokážu pořádně učit. Adios :)

PS: příště až to bude další "blogísková - deníčkovská" záležitost, tak mě zastavte, díky :)

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Tenhle blog mě nudí

Mě teda dost. Dřív to byla samá sranda a teď je všechno vážný. Svět přišel i sem. Na toto zvláštní místo plné ovocem do jogobely a podobných srand, které na vás vykouknou v jogurtu. To co prožívám se nepochybně promítá i sem na blog. Tak to zkusím obráceně. Třeba když sem budu psát "ho**nka", nic nebudu řešit, a pohodička, tak pak bude i život takovej. Hmm?

...

...............


.....
.............. ...........
...a třeba bude úplně stejnej, což si myslim i já. Zrovna teď, když to píšu. Ale co? Dyť o nic nejde. Svět se furt točí a je pořád stejnej. Nic nenaděláš. I kdybys chtěl, a proč bys vlastně chtěl?

Našel jsem starý Minidisc a tam staré písničky. Ihned jsem si vybavil, dobu když jsem je poslouchal. To mě zajímala jen muzika a vlastně jsem nic nedělal. Chodil do školy a pak domu. Doma byla televize a nebo počítač. Ale i tak jsem skoro nic nedělal. Jen tak poslouchal hudbu. Byla to zvláštní doba. Zvláštní čas. A klíšé - chtěl bych se tam vrátit ale dělat věci, které jsem nedělal a trošku si to víc užít. Teprve teď totiž zjišťuju o co všechno jsem přišel. Co mí vrstevníci dělávali. A možná je to tak dobře. A možná na to mám kašlat, protože mi zase hlava jede a zase myslim a myslim a jednou z toho přemyslim a najdou mě s hlavou na klávesnici ve vesnici (to byl velký rým). No a tak dost. Kdo má na tohle furt brát čas.

Je pozdě. Jim tu chipsy, které jsou prý ty pravý hospodský brambůrky. Tak nevim?! Mám si načít pivko? Ale ne.. Postačí alofoK. Jen jsem se neproměnil ve sklo. Alespoň to v klidu dojim. A vy, nebo.. A ty, mi zanech nějaký komentář pod článkem. Nebo uvidíš! :D A teď vážně. Komentáře jsou pro mě hnací sila. A myslim, že tenhle článek si je zaslouží :D :D Tak vám přeji do nového roku hodně pohody a hromadu dárků a pořádně ty narozky oslavte :)

Předem děkuji.

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!

Jen tak motivace

Tak tenhle post je absolutně spontánní. A cílem jeho je, abych se sám motivoval, protože jsem s hrůzou zjistil, že nemám do ničeho chuť. Celý rok na škole jsem to předstíral, ale najednou mi došlo, že to jen hraju. A v ten okamžik mi také došlo, že to ale takhle nejde. Že pokud se chci mít dobře, tak musim makat. Že pokud chci mít prachy, musim makat. Pokud se chci mít jak prase v žitě, musim makat. Ale nejenom ve škole. To je jen část toho všeho, ale hlavně ve zkušenostech. I ve zkušenostech jiných. Já se totiž chci mít jak prase v žitě. Je to sobecké? Co myslíte? Když se někdo snaží a dělá pro to vše a pak se má jak prase v žitě? Má prachy a je v pohodě. Je to sobecké? Nechám to na vás. Pravdou ale je, že se nesmíme ohlížet na ostatní (myslím v názorech). Každý tu děláme na sebe a nikdo nás nebude vodit za ručičku věčně. Každý se musíme rozhodnout, jestli uděláme toto nebo toto. Nikomu jinému na tom nesejde. Je to jen moje věc a moje budoucnost. Moje věci a moje trápení, ale taky moje pohodlí a moje všechno. Buď si budu žít dobře nebo ne. Je to jen na mě. Je to jen na nás. A tak přestanem fňukat a jdeme na to. Ještě toho je dost. A začnem dnes.

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!