Asi jsem se změnil. Nikdy jsem to tak nepociťoval, až teď. Trochu mě to děsí a trochu láka. Nejhorší ale je, když vám ty změny připomínají vaše rodiče. Ty určité povany, chování, které nemáte rádi, které skoro nesnášíte. Tak zjistíte, že to chování částečně máte i vy. A to je ještě v pořádku - když o tom nevíte vy sami. Ale když to pak sami zjistíte? A teď nemyslím, že vás na to někdo upozorní, ale že zjišťujete, že se chováte zkrátka jinak a ikdyž se chcete chovat "postaru" tak to nějak nejde. A pak mávnete rukou a řeknete si "no a co, takhle je to taky fajn". Ale nějaká část říká, že to je špatně. Je asi čas dospět. Už i pohled na svět je jiný. Na lidi okolo mě. Nějak se ztrácí. A nejhorší na tom je, že skoro nic nemůžu dělat. Jsem tak svázaný a přitom volný. Ne.. jsem spíš jen svázaný. A momentálně mě sere to, že se nedokážu pořádně učit. Adios :)
PS: příště až to bude další "blogísková - deníčkovská" záležitost, tak mě zastavte, díky :)
Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!
čtvrtek 18. června 2009
Můj deníčku....
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
3 komentáře:
Mno, tak těžko říct, jestli jsem to pochopil, ale doufám, že jo. Člověk se neustále vyvijí, dokone i když se setkává se zcela běžnými situacemi, stále se vyvijí. Většinou si to sami neuvědnomíme, dokud nás na to někdo neupozorní, ale někdy prostě přijde chvíle, kdy se na to upozorníme sami. Já jsem si například všiml už před několika měsíci, že kráčím přesně tou samou cestou jako můj táta (chovám se stejně jako on). Někdy jsou změny prostě nevyhnutelné a nevratné, ať se nám to líbí, nebo ne.
Jestli ti to pomůže, i když mám úžasný rodiče, tak jsem chtěla jít vlastní cestou. Možná jdu trošku jinak, ale když se na sebe podívám kriticky, tak jsem vážně "jejich". Dokonce, když se někdy zaposlouchám do toho, jak mluvím, tak se až vyděsím jak moc je z toho slyšet moje mamka. Takže otázka je, jestli je to dobře. :)
Všichni se vyvíjíme v určitém prostředí. Je nám dána určitá výchova a tak trochu i způsob myšlení. Naše hodnoty se podobají hodnotám našich rodičů, i když ne úplně ve všem, jak se neustále přesvědčuji. Mně vždy bylo říkám, že jsem minimálně ze 70% můj tatík a já říkala, že to není možné, ale je. Když tatík čas od času prohlašoval, že nemohu být jeho dcera (spíše z legrace), mamka vždycky prohlásila, že mne prostě nezapře, protože to nejde..
Myslím si, že svým způsobem je to dobře, ale samozřejmě si čas od času říkám, že by to tak být nemělo..
Okomentovat
..Trochu slušnosti a podepisuj se pod svůj názor..
Anonymní?
-podepiš se alespoň do komentáře
Název/adresa URL?
-Do pole "název" vlož své jméno a do pole "adresa URL" svůj web (pokud máš)