Praha

Dopiju a půjdu. Zaplatim, nechám trochu dýško a vypotácim se ven na ulici. Chvilku tam tak stojim, předstírám, že je pro mě najedonu mobil strašně důležitej, když si ho vyndám z kapsy a bezmyšlenkovitě na něj koukám. Co teď? Je tu zima. Však je taky prosinec. Všude je bílo. Ale naštěstí mám silnou bundu.

Hlava mi asi praskne. Ne z pití, toho ještě moc nebylo. Ale ze všeho ostatního. Je hluboká noc. Padá sníh a mírná deprese. Sám nevím jaké to je. Ale jestli je to tohle, tak je to deprese. Jdu kolem parku. Tam jsme spolu také chodívali, pamatuješ? Pousměju se. Vyndám si z kapsy sluchátka. Zvláštní, že mi jdou už v mírné opilosti tak lehce rozmotat. Co si pustim? Melancholie? - třeba se tu rozbrečim. Znova se pousměju. Nebo snad dance, abych rozproudil krev? Vyhrává trochu agresivní Hip Hop.

Blikající barvy s nápisem "Nonstop" mě náhle oslnily. Otevřu, jen se podívám dovnitř. Praští mě do obličeje závan teplého vzduchu, který ruší pach cigaret a něčeho zatuchlého. Vidim pár zoufalých duší, jak celý večer srkají jedno pivo a pak si jdou zahrát na automaty. Rád to pozoruju, ale nezúčastním se toho. To, co bych byl, v co bych se proměnil, totiž vidím zde. Radši ty dveře zase zavřu. Navíc, nesnášim pití o samotě. Já to ani neumim. Když tak odcházim, tak si uvědomuju, že já vlastně radši věci opravdu jen pozoruju, než abych je zkusil...

Jdu si svym tempem. Nad Prahou svítí měsíc a záře lamp. Pod nimi tancují sněhové vločky. Líbí se mi ty pocity. Ta nicota. Noční město. Když vim, že se ráno probudim a vše bude zase jako dřív. Je zvláštní, jak moc se mi to líbí. Potloukám se jen tak městem, dřív jsem to vůbec nedělal, ale teď mám tak nějak pocit, že to je správné. Míjím bezdomovce. Nevšímám si ho a on mě také ne. Co tu hledám? Snad ji tu potkám. Ale nebuď směšnej! Co by tu dělala? Co by tu kterákoli dělala?! Další hip hopovej song. Přepínám na něco pomalejšího. A proud myšlenek se náhle rozjel na plno...

Bože, já to miluju. Nikdo tu neni a i tak stále doufám. Někde se ještě svítí. Tam nahoře v oknech. Zajímalo by mě, co asi dělaj, co si myslí. Jaké mají osudy a příběhy. Lidé ze starých domů, z periferií. Miluju noční město, ten klid a zároveň hluk, kde jsou všichni zlitý a sjetý, ty kluby a bary, kde lidé žijí a užívají si. Ale zároveň nesnášim tu beznaděj. Každej si chce užívat a každej pak brečí, jak je sám a jak je to všechno těžký. Je mi jich líto. Je mi líto sebe. A dostávám zase ten protivnej strach. Tohle všechno mám v hlavě a už nemůžu. Tak si dám panáka. Ale kde? Hele! Tady je hezkej nonstopáč...

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!