Stihl?

Vítám Vás, své věrné čtenáře, opět zpět.
Jsem moc rád, že tu jste! Bez vás bych to už asi zabalil a dál si psal do šuplíku. Opravdu. Díky Vám to tu stále žije.

Teď se určitě ptáte, proč jsem zvolil takový začátek tohoto textu? Nebojte se. Vysvětlím, ale k tomu budu muset být trochu.. morbidní. Nepopírám, že jsem inspiraci k tomu, co budete dále číst, našel na blogu jistého pana.. budeme mu říkat "J".

"Zítra zemřete!" oznámí vám náhle doktoři. Je jedno proč, zkrátka to tak je. Máte necelý den života. Představte si ten pocit (zkuste to, i když je to těžké). Proč to ale píši? Protože chci polemizovat s pár otázkamima.

Nebo ještě lépe - představte si, že jste již po smrti. Jste jako anděl a díváte se na sebe, na svůj život a začnete přemýšlet. O sobě, o ostatních, o svých problémech, které se teď zdají být, tak hloupé a zbytečné, o svých láskách, které se naopak ještě více prohlubují a násobí. Díváte se na to všechno a máte hlavu plnou otázek.

Žil jsem naplno? Nepromarnil jsem pár šancí? Co kdybych se choval jinak? Co kdybych řekl toto a neřekl tamto? Co kdybych tehdy šel tam a nešel tam? Nepromarnil jsem náhodou svůj život, nebo posledních pár let? Byl jsem spokojený? Byla má práce dobrá? Měli mě lidé rádi? A co Ona?

Chci tu polemizovat s otázkou, jestli je dobré mluvit otevřeně s druhou osobou, co k ní cítím, jak na mě působí.. než předstírat, že se nic neděje a nalhávat si to i sobě. Mluvím tu o přátelích, partnerech, rodině.. Je lepší vše říct na rovinu, tak jak to je, než se přetvařovat a poté - až budete svýma andělskýma očkama sledovat svůj život - litovat dne, kdy jste mohli třeba něco změnit? Protože zde, bohužel, nikdo nebude věčně. Musíme si užívat každou chvilku. Všímat si maličkostí, jako je třeba jen nepatrný úsměv. Těm co máte rádi se nebát říct vše - říkáte jim to přeci proto, protože je máte rádi.

Nechtěli byste říci všem blízkým, co pro vás znamenají? Co si o nich myslíte a jak moc je máte rádi? Jak moc ji/ho milujete? Nebylo by to lepší, než se jen tak protloukat životem a myslet si, že "oni to stejně vědí" nebo že "jim je to stejně jedno"?

A jak mi jednou řekl jeden muž: Hele, život je jako návštěva, ta u tebe taky neni věčně a moc dlouho se taky nezdrží. Jednou prostě odejde. Ta návštěva trvá někdy 40 let, jindy 90 let - a tak si ji pořádně užij! Protože je to krátká doba na to, abys zažil vše, ale dost dlouhá na to, abys stačil zažít to krásné!

Přeji Vám, abyste žili život, jakoby Vás čekal už jen ten poslední den. Zavolejte rodičům, řekněte jim, že je máte rádi! Zavolejte své tajné lásce ze základní školy a řekněte jí, že jste ji tajně milovali! Hned teď! Tak držim palce a krásný život!

Líbilo se? Dej Like, Plus, nebo nejlépe - Sdílej to dál!